Nekontrolovatelný útok mozku a pochybností

27. srpna 2015 v 21:19 | Lia |  Myšlenky
Nacházím se v konstantních záchvěvech nerozhodnosti a dočasné nejistoty, zda vůbec mám smysl. Momentálně se rozhoduju, jestli se mám či nemám nazývat blogerkou, když se tu ukážu jednou za dva měsíce, pokud vůbec, což mi přijde nefér i vůči vám. Ale na druhou stranu na tuhle stránku a lidi s ní spojené hodně myslím a mám takové tušení, že kdybych tohle nechala jít, tak mi to tu bude opravdu hodně chybět.

Ohledně mé blogerské krize je nejspíš vše vyjasněné, ale kdyby přeci jen ne, tak se klidně ptejte. Ke Klanu. Vůbec nevím na čem momentálně jsem, protože od posledního příspěvku jsem nenapsala ani čárku a nejspíš to bude tím, že jsem strašně líný člověk a nechce se mi číst předešlé kapitoly, vzhledem k tomu, že si nějak nepamatuji nedávné události. Ale budu se snažit to alespoň dnes večer přečíst a nějak si zorganizovat myšlenky, abych mohla pokračovat. Osobně si myslím, že Klan má ještě dost prostoru k růstu, tak se budu snažit mu ho dopřát.

Tím se dostávám k dalšímu (a poměrně klišoidnímu) tématu. Teď bych doporučila aby všichni pesimisti a realisti přestali číst a raději si našli jiný, více depresivní článek, kterých je tu pro všechny dost, jen se nebojte. Už delší dobu přemýšlím nad tím, že bych se pokusila vydat knihu. Z osobních důvodů nechci uvádět nic detailního ani žádné sliby a podobné kecy. Jen bych se vás ráda zeptala, co si o tom myslíte vy. Jestli na to mám, nemám a tak dále. Opravdu bych uvítala a nejvíce ocenila vaši upřímnou kritiku k mému psaní obecně. Tím nemyslím pravopisné chyby, ale spíš co si myslíte o stylu, čeho jste si všimli a čeho bych se měla vyvarovat a podobně. Nakonec chtěla vyvolat upřímnou prosbu na někoho ochotného dost na to, aby si občas našel čas, a přečetl si, a popřípadě i vypíchnul stylistické chyby v některé z mých kapitol. I když už mám nějakou představu o začátku a atmosféře děje, bude to chtít ještě nějaký čas, než se plně vyvine.

Takže, kdo by byl ochotný do toho se mnou jít? Nabídka není omezena jen na jednoho člověka a kdykoliv s tím můžete skončit (páni Horste, to je neuvěřitelné!).

Xoxo, ma freaaaks.

PS: Nejspíš jsem zmeškala první výročí blogu, ale 24. to byl už rok od vytvoření Klanu. Cítím se strašně staře.
 

Čtyřikrát, když jsem záchvat nedostala, a popáté, když ano.

5. srpna 2015 v 14:19 | Lia |  Myšlenky
So.

Long time no see huh.

Kéž by to alespoň bylo něco nového.

Dnes se vracím s naprosto random článkem, který vlastně shrnuje mou reakci na včerejší hádku mých rodičů. Pro pořádek a případné nejasnosti - mluvím sama za sebe, nevyjadřuju teď názory ostatních.

Já absolutně nechápu, proč se lidi hádají. Nebo přesněji, proč mezi nimi ty hádky vznikají. Ano, každý máme jinou povahu a není možné, aby jsme měli všichni stejný přístup a pohled na věc. Ale z vlastní zkušenosti můžu říct, že pokud se nejedná o nějaké nedorozumění nebo závažný problém (podvádění, násilí etc.) tak není nutné se hádat. S čistým svědomím můžu říct, že za celých těch šestnáct let, co jsem na světě, jsem se (s kamarády) pohádala maximálně šestkrát.

Víte, sledovat dospělé, mezi kterými pomalu vzniká hádka, je jako sledovat děti na hřišti. Rýpou do sebe, shazují vinu jeden na druhého, křičí, brečí, jsou přehnaně afektovaní, hystericky rozhazují rukama (popřípadě rámečkem, hrnkem, cukřenkou či _____ - přidej předmět vlastního výběru) a nakonec se buď uraženě zavřou do jiného pokoje nebo odejdou úplně. A nebo se taky pozabíjí.

Ale nejlepší hádky jsou ty, kdy už rodič neví kudy kam, a tak se do 'rozhovoru' snaží zapojit i potomka - opravdu, tenhle typ mám nejraději. Ačkoliv se mi občas chce jim vysmát a poslat je ať si jdou řešit problémy na jiná - ehm - místa, tak logicky nemůžu, protože kdybych to udělala, tak za dveřmi bytu nakonec nejspíš skončím já.

Takže všechno řeším mlčením.

Ale k jádru původního účelu tohoto článku. Proč se lidi vlastně hádají?
Ano, když do mě někdo rýpe, může mě to vytočit a nikdo se mi nemůže divit, ale proč mají někteří jedinci tendence přiklánět se k syndromu tornáda (rozuměj: všechno co se jim dostane pod ruku skončí rozbité nebo alespoň poškozené, všichni a všechno je špatně, nikdo jim nerozumí, oni jsou vlastně tou obětí...), to za boha nepochopím. Na jednu stranu argumentují jak je opačná hádající se strana špatná a vlastně naprosto vypatlaná a bez mozku, a na druhou stranu potom vezmou hrneček (či ______) a hodí to po oné osobě co si jim dovolila odporovat. V takových situacích mými základy otřásá stín cholerického záchvatu, ale nakonec ho má flegmatická stránka potlačí a já si uvědomím, že The Smiths mi můžou sdělit daleko zajímavější věci.

Ale teď vážně. Vždyť si stačí jen normálně promluvit. Popřípadě problémy vyřešit v klidu, s normálními osloveními a hlasitostí za kterou vám sousedi nebudou tlouct na dveře. Pokud má někdo z dvojice psychické problémy, tak nemůže kopat kolem sebe, jen si to přiznat a vyhledat pomoc. Simple as that.

Ano, částečně teď mluvím ovlivněná včerejšími událostmi, při kterých se mi udělalo fyzicky tak špatně, že i ten bublající cholerický záchvat se umírnil sám od sebe. Nejspíš jsem nakonec asi divná já, když OPRAVDU nedokážu pochopit, proč se někdo hádá pravidelně kvůli těm samým věcem a i navzdory dospělosti si není schopen sednout si, a nějak je vyřešit.

I'm done, kids. See ya soon.

So. Deep.

2. července 2015 v 1:32 | Lia |  Myšlenky
Když jsem před chvilkou otevřela hlavní stránku Blogu, už předem mi bylo jasné, že je to v háji. Aneb Lia dostala to známé, prázdninové, pozdní nutkání publikovat články, které klesají i pod záchodovou úroveň. Jejda.

Když se tak vedle své spící sestry znuděně prokousávám Tumblrem, začíná ve mě hlodat otázka připomínající kňourání malého dítěte. Proč všichni kolem mě vypadají tak strašně 'cool' a 'badass' a 'hipster' a jen já jsem snad jediná svého druhu? Podivné, zvrácené stvoření co nemá snad na nic přesně vyhrazený názor a bojí se jít do práce. Ale potom nastane ten moment, kdy si představím, že někomu můžu 'cool' a 'badass' připadat i já. Jenže je to myšlenka tak fantaskní, že jí ani nedopřeju minimální inkubační dobu.

A to mě přivádí k otázce skepticismu. Vždycky když si s někým (čti kýmkoliv) povídám o něčem nereálném, vždycky padnou výroky, které určitě všichni bezpečně známe. 'To určitě', 'To se dřív...', 'To bych chtěl/a vidět' apod. Na jednu stranu chápu, že je těžké představit si některé věci zrealizované, ale na tu druhou mě to dost zaráží. Ano, to, že si někdo usmyslí, že si jednou vezme toho zpěváka či tu herečku, je těžké být ohledně toho reálně povzbudivý, ale to, že se mi kamarádka vysměje, když jí řeknu, že bych se jednou ráda zkusila dostat na FF UK, to... to prostě nechápu.

Čím víc přemýšlím nad tím, proč jsou téměř všichni tak skeptičtí, tím víc se mi nabízí jednoduché, ale ne moc pěkné vysvětlení. Mám takový dojem, že je to nízkým, nebo naopak vysokým sebevědomím. Nevím, jestli mají takovou povahu jen Češi, ale většinou to tak slýchám. Já jsem selhal, ale co je mi po tom, když selhal i ten, koho nesnáším = tak se z toho můžu radovat. Chce se mi z toho rvát si vlasy. Přece když mi někdo ke komu mám blízko řekne, že chce být jednou profesionálním pianistou, i když ten nástroj viděl maximálně z rychlíku, nevysměju se mu do obličeje ale napřed se ho snažím nějak podpořit.

Ale můžu se samozřejmě plést, netvrdím že mám pravdu. A je celkem zajímavé, že člověk s takovou hladinou skepticismu a sarkasmu v žilách tady káže o tom, jak bychom měli být všichni solidární. Huh.

Vidím to na to, že si půjdu na balkon zakouřit a pak půjdu spát s myšlenkovým tornádem v hlavě a do tří do rána neusnu a budu uvažovat nad věcmi, nad kterými bych rozhodně uvažovat neměla. Tak dobrou noc, my freaks.

 


Don't fuck with my love.

28. června 2015 v 21:55 | Lia |  Myšlenky
Události posledních několika týdnů mě přivádí k ošklivému závěru: 'Většina kluků co znám jsou kurvy.' Abych se omluvila za nevybrané slovo, musím říct, že tenhle výrok nepatří mě, ale mé dobré kamarádce. Neuběhly ani dva celé měsíce od mého posledního článku a už jsem se o tom stihla přesvědčit. Idioti, které začnete mít rádi ani nevíte jak, a v další chvíli vám to, co jste s nimi měli klouže mezi prsty do nenávratna a oni se chovají jako by byli pořád vaši nejlepší kamarádi. Nicméně po jednom dni kdy jsem vynechala školu jen proto abych se mohla na intru utápět v pláči se to nahodilo do normálu. Rozhodla jsem se že o prázdninách se z toho stejně vypracuju a snad i vypíšu a až se vrátím do školy, nemusím ho brát na vědomí.

A zdá se, že jsem se rozhodla správně, protože je mi skvěle. Třetího nastupuju jako servírka do pětihvězdičkového hotelu, jsem opět obarvená na hnědo a ostříhaná, vrátila jsem se ke čtení fanfikcí a k Tumblr a kamarádům, a zatím je to v pohodě. Ke štěstí mi chybí poslední deska od Fall Out Boy a mikina s číslem 61 a Chanyeolem na zádech a můžu spokojeně umřít. Jenže protože je moje existence dost parazitní, ráda vykřikuju do blogových vod svou touhu po pozornosti.

Přemýšlím o tom, že bych sem nějak nenápadně zařadila i fotky. Ne, že bych byla extra hrdá na svůj obličej a moc se mi nelíbí představa že by ho měl vidět i někdo kdo mě osobně nezná, ale rozhodla jsem se trošku vylézt ze své ulity a pozměnit lehce svoje chování a reakce. Nechce se mi být ve dne sarkastická vysmátá trubka o které si všichni myslí že jen poslouchá k-pop (i když je to z velké části pravda) a spí, a v noci člověk co brečí do polštáře a doufá, že nevzbudí svoji nejlepší kamarádku. Když už sarkastická, tak aspoň tím stylem, že po urážkách nebudu lidi ujišťovat že to byl vtip, protože vždycky, když někoho urazím, tak to myslím vážně.

Jestli si to ten nevěrněj kripl čte, tak ano, myslím si, že jsi kripl. A nemyslím si to jen já.

Mám dost toho, jak se mnou lidi co mám ráda zametají. Tak s nima občas můžu zamést taky, nezajímá mě to. Mezi svými občasnými záchvaty fangirlingu a záchvěvy šílenství jsem si uvědomila, že už ve středu budu mít v notebooku nový hardisk... na kterém absolutně nic není, ani kapitola Klanu, kterou jsem minulý měsíc dopsala a byla líná ji opravit. Fucking incredible. Ale protože to chci dokončit, napíšu ji znovu. Kdyby to někoho zajímalo tak ano, celý měsíc jsem bez notebooku a tohle píšu na počítači mých rodičů.

Budu se snažit ozvat se vám brzy, mezitím se se mnou prosím smiřte, it's complicated, but I'm happy.


Tak trochu.

27. dubna 2015 v 15:58 | Lia |  Myšlenky
Po trochu delší době se ozývám znovu - tentokrát s menším uměleckým příspěvkem, jestli se tomu tak dá říkat. One shot to není a drabble taky ne. Proto je to zařazené do myšlenek, protože ano, nad takovými morbidnostmi většinou přemýšlím, když nevnímám, co kdo říká. Nebo když poslouchám až moc srdceryvných písniček = čtěte na vlastní nebezpečí.

Feels like Vegas

3. dubna 2015 v 12:14 | Lia |  Myšlenky
Prvně bych chtěla poděkovat za podporu kterou jste mi poskytli v předchozím článku. Ono to tak nevypadá (protože jsem líná odepsat) ale opravdu jste mi pomohli. Celý předešlý týden jsem strávila tím, že jsem si nezávazně pročítala své staré články, rvala si vlasy nad svou melodramatičností, snažila se přesvědčit svou matku o tom, že bílé vlasy opravdu jsou nutností bez které se neobejdu a zároveň se pokoušela našetřit dost peněz na tattoo choker. Bez ohledu na to, že to všechno může vypadat jako zbytečnosti, opravdu jsou to ty maličkosti co mi jsou schopny vytvořit úsměv na tváři.

Čím víc písmenkuju, tím víc si začínám uvědomovat, že tenhle článek bude opět naprostý bullshit bez tématu, u kterého se ovšem vyventiluje můj mozek. Jak už to tak bývá, už nejméně třetím rokem jsem se nacházím v pubertě - období rebelie, porušování zákazů, opovrhování školou a lidmi, kteří se mě snaží zklidnit. Očividně si má rodina tenhle fakt neuvědomuje, jinak by přece moje matka nemohla napochodovat v deset v poledne do pokoje s tím, že mám vstávat. Je víkend. Do budoucna by si mohla zapamatovat že o víkendu chci mít prostor spát až do dvanácti hodin. Potom bych možná mohla zvednout zadek a jít se najíst a osprchovat - a nebo taky ne. Kdo ví. Menstruace kombinovaná se třemi hodinami spánku a nedostatkem kávy... je těžké vyvozovat nějaké závěry.

Abych nezapomněla, s panem Y si pravidelně píšeme... a já nějak přijala ten fakt že je opravdu zadaný a po nekonečných minutách stalkingu jeho facebooku a instagramu jsem přijala dokonce i ten fakt, že jeho holka je hezčí než já a pravděpodobně si ho zaslouží víc (i když je o rok mladší než já, for Christ's sake!) a že bude lepší když já a on zůstaneme jen kamarády. Kteří toho mají společného tolik, až to není možné a kteří poslouchají tu samou hudební skupinu v ten samý okamžik aniž by věděli co poslouchá ten druhý. Je to tolik náhod až se mi to nezdá. Jej, opět mi napsal. Vůbec neví co dělá.

Když tu tak sedím s hrnkem naprosto odporného švestkového čaje a opravdu zvažuju možnost vylití ho do záchoda, přemýšlím nad vším, co chci, potřebuju nebo po čem toužím a nikdy nebudu mít. A zaměřuju se na materiální věci, na ty nemateriální se dneska prostě necítím dost deep.

Myslím na tmavě červený svetr, na který prostě nemám peníze, na pečující kosmetiku, která mě nebude štípat a nutit mě slzet i bez depresí, na to, jak už bych neměla jíst brambůrky a čokoládu a na to, jak už bych mohla omezit své pití Arizona čajů (ale když ono to je tak dobrý...) a jak bych vlastně ušetřila nehoráznou sumu peněz kdybych si neustále nekupovala dobré jídlo a kafe a cigarety. Myslím na to, že moje vlasy už potřebují dobarvit a zastřihnout kadeřnickými nůžkami a na to, že hrát The Sims tolik hodin v kuse nemůže být zdravé a na to, že bych se měla začít učit matematiku nebo opravdu propadnu. Ale navzdory počasí a rozpoložení mých rodičů ve mě pořád zůstává ten nepatrný střípek optimismu kdy doufám, že brzy dopíšu pátou kapitolu Klanu - a to všechno nejspíš jen kvůli včerejšímu telefonátu z budoucí brigády, kdy jsem se dozvěděla že v úterý jedu podepsat papíry a dost možná díky tomu splním polovinu svých materiálních přání a prolezu do druhého ročníku.

.
Yup.

Work song

21. března 2015 v 16:52 | Lia |  Myšlenky
Páni, začít psát další kapitolu Klanu je daleko obtížnější než jsem si myslela. Ale možná to je tím, že můj počítač je ještě zlomyslnější než já. Ale když už se dostávám do fáze, kdy bych snad mohla něco stvořit, vždycky do toho něco přijde. Povětšinou škola, nebo rodiče, nebo náhlá potřeba se vybrečet. Škoda že zásadně nepláču před lidmi, opravdu by bylo fajn, kdybych kolem těch třesoucích se ramen občas měla cizí ruce.

Strašně se těším na léto, i když ho z duše nesnáším. Ale opravdu chci jít ven bez kabátu a šály, která se mi cpe div že ne do krku, a užít si sluníčko. Škola mě postupně ničí, stejně jako můj nevlastní otec. Když tak nad tím přemýšlím, on je vlastně ten důvod, proč jsem začala kouřit. Vždycky, když jsme se pohádali, utekla jsem ven a vyzvedla si svoje cigarety uschované u kamarádky. Neříkám, že mi nikotin a tabák pomáhají, ale když citím jak mě z toho bolí v krku, když jím prochází kouř, připadám si víc naživu.

A když už jsme u toho... dneska jsem se opravdu ošklivě rafla s tím, co si říká můj táta. To, co na těch hádkách nesnáším nejvíc, je kupodivu to, že pořád brečím a nemůžu pak pořádně mluvit. A to, že brečím před někým, komu je to úplně, ale úplně jedno a pokračuje ve svých kecech. To je taky ten důvod, proč jsem mu nikdy neřekla o tom, jak se cítím, když v zámku slyším rachotit klíče. Je to zažitá rutina, kdy se vždycky odněkud vrátil a první co udělal bylo, že mě seřval. Za cokoliv na co si vzpoměl. A proto dneska, nehledě na to, kde jsem, nebo kdo se vrací domů, vždycky když slyším klíče v zámku, ovládne mě čistá panika. Víte, co je to za pocit, když si uvědomíte, že až budete žít se svým přítelem, nikdy nebudete mít radost z toho, že se vrátil domů?

♤♠♣♧

Zatím je tenhle článek naplněný samými negativy, ale já opravdu postrádám nějaké pozitivní zprávy. Jediná možná je, že když jsem se dneska ráno vzbudila, visela mi na Messengeru zpráva od pana Y (z logických důvodů nebudu zveřejňovat pravé jméno) a měli jsme krátkou konverzaci. Nevím, jestli má holku, jestli ji mít chce, nebo jestli si se mnou psal ze slušnosti, ale abych pravdu řekla, moc mě to nezajímá. Já jen vím, že bude strašně divné, až se uvidíme v jídelně. Nejspíš to tak cítím jen já, ale to je mi taky jedno.

Všechno, na co jsem schopná se soustředit je jenom škola, hudba, psaní a cvičení. Oh, zapoměla jsem zmínit, že mám opět podváhu, ale co na tom už záleží. Je mi to fuk, dokud nemám anorexii.

When my time comes around,
lay me gently in the cold, dark earth.

No grave can hold my body down.

Only teenage / hipster posts | via Tumblr

Ale i tak vás miluju,
Lia.

V březnu je tu

15. března 2015 v 15:07 | Lia |  Myšlenky
Páni... fufufufuuu.

Ani vám tu nebudu vyprávět jak strašně zvláštní je zase psát do blogového editoru. Už nechci psát jak se omlouvám, a jak se další takováhle pauza už neuskuteční, ani nebudu dávat jiné sliby, protože - přiznejme si to - po nějaké době se to nejspíš stane znovu. Ale ráda bych vyjádřila lítost, že jsem odešla takhle beze slova. Ne, nebylo to kvůli nějakým problémům či lenosti, a pár minut na napsaní článku bych si v té záplavě učení taky našla, ale... asi jsem nechtěla.

Víte, před těmi třemi měsíci, nebo tak nějak, se o mém blogu dozvědělo docela dost lidí (a ano, nejspíš to byla hlavně moje chyba) a já jsem prostě ztratila chuť si tu vylévat srdíčko, když by to viděli právě lidi, na které si tu nepřímo stěžuju. Nicméně... doufám, že uběhla dost dlouhá doba na to, aby mí známí na tuhle stránku zapoměli.

Stalo se toho hodně. Je mi šestnáct. Pravidelně poslouchám k-pop. Mám crush na Asiatovi. Začala jsem cvičit. Skončila jsem a znovu začala s kouřením. Konečně jsem si koupila něco od Johna Greena - a nejsou to Hvězdy nám nepřály. Zachvátila mě strašná touha dopsat Klan, protože je to zkrátka moje baby. V kostce bych se ráda vrátila do blogového světa, ale nejsem si jistá, jak dlouho tohle moje přesvědčení vydrží.

Tak. Nebudu tvrdit, jak moc mě to mrzí, protože mi tyhle dlouhé prázdniny opravdu prospěly, ale zároveň musím přiznat že cítím lítost vůči vám. Ne, že bych si myslela jak strašně důležitá jsem ve vašich životech, ale to, že mě posloucháte a snažíte se mě pochopit pro mě znamená daleko víc než si umíte představit. Protože kdyby jsme se potkali v reálu, je dost možné, že si nesedneme. A vy si nezasloužíte abych takhle pořád utíkala. Takže se budu snažit.

Vánoční nálada

7. prosince 2014 v 18:12 | Lia |  Myšlenky
Vánoce... ach, na tohle téma by se toho dalo tolik krásného napsat! Rodinné svátky plné klidu, míru, vzájemné lásky a sebeúcty. Nebo to tak kdysi každopádně bylo. Nebojte se, nebudu tu rozebírat zkaženost dnešní doby, tím spíš když k dnešní době patřím. Jen bych ráda vyjádřila svůj osobní názor.

Pro mě jsou vánoční svátky velmi, ale velmi hektické. V podstatě si je až do doby, kdy s rodinou sedím u večeře, vůbec neužívám. Všichni lidi se ženou na nákupy dárků jako splašení a to mají potom opravdu 'příjemnou' náladu. Do jednoho bych je v tu chvíli odstřelila. Potom mám ještě jeden problém. Nejdou mi balit dárky a krabice se mi vůbec nelíbí. Dárky ode mě vždycky vypadají... no, všelijak. Jednou jsem na zabalení Adidas sprchového gelu použila celý balicí papír, jen proto, že ta lavička měla příšerně asymetrický obal.

A pak další zádrhel - já vůbec nevím, co mám komu kupovat. Fajn, kamarádky na intru jsou vesměs všechny na kosmetiku a tak podobně, ale co mám koupit tátovi? No, ještě štěstí, že pro tátu to se mnou kupuje máma. A... ano, máma. Ta se několik měsíců předem vyjádřila, že by chtěla druhý díl Sirotčince slečny Peregrinové, řetízek a vzhledem k tomu, že se mi podařilo ztratit její šátek, nejspíš bych jí měla koupit nový. A problém který jde v čele armády těch ostatních problémů = nemám peníze. Mám asi stovku a k tomu dostanu zhruba tři, ale jak to prosím vás mám rozdělit mezi asi deset lidí?!

Nejspíš nakoupím dárky rodině a kamarádkám dám dárky až po prázdninách. A to mě přivádí k dalšímu tématu. Se spolužačkou jsme se vydaly do hotelu kde shání brigádníky na vánoční prázdniny. Měly jsme tam nechat jméno a číslo a že se ozvou. No, to jsem na to zvědavá. Stejně nakonec skončím v posteli, obklopená materiálními blbostmi které mi ale budou dělat ohromnou radost, a budu se přežírat cukrovím a prokousávat na další level své postavy ve Skyrimu. I když... rodiče jsou plni překvapení, možná budu prozkoumávat Thedas ve třetím Dragon Age. Uvidíme...

Ugh. Za chvíli na intr. Nechce se mi a zároveň ano. Dostala jsem dvě stovky, před chvilkou. No výborně, stovku mám na cestu, stovku na cigarety. Krásně mi to vychází. Nedávno jsem mluvila o kouření s kamarádkou. Dospěla jsem k zajímavé, pravdivé teorii.

"Stejně všichni umřeme. Já mám to štěstí, že si můžu vybrat na co, a jestli umřu dřív? Aspoň neuvidím, jak jde tenhle svět do hajzlu."


Snaha byla.

6. prosince 2014 v 15:22 | Lia |  Myšlenky
No, nadpis nevypovídá o zrovna pozitivním článku, co?
Ale zdání klame a já se po obrovské pauze opět vracím a omluvuju. Ano, já se opět vracím. Pravdou je, že když jsem se vracela posledně, myslela jsem, že bude snazší blog zkombinovat se školou. Asi přetrvávající naivita a optimismus z prázdnin. Můžu vás ujistit, že podzimní depky mě toho zbavily. Překvapivě to tak snadné nebylo a já se pokusila samu sebe přesvědčit, že blog nepotřebuju a brzy ho zruším.

A tak jsem se jednoho dne již poněkolikáté přistihla u tlačítka zrušit blog. Jenže pak jsem se trochu zamyslela a došla k závěru, že to udělat nechci a nemůžu. Nechci proto, že jsem sem vložila kus sebe a tak nějak tuhle stránku mám radši než všechny předchozí. Možná z toho důvodu, že si tu na nic nehraju. A nemůžu proto, že bych nemohla ventilovat všechno co se ve mě kupí, a nakonec bych nejspíš vybouchla.

Ale dost těch melodramat, přesunu se k příjemnějším záležitostem, což se týká překvapivě... mé maličkosti. Myslím, že jsem vás ani nepoinformovala o tom, že jsem si objednala První stříbrnou knihu snů od Kerstin Gierové, protože i já občas potřebuju kapku toho dívčího čtení, a včera ji konečně dočetla. Jsem na sebe moc hrdá, jelikož po téhle pozitivní dávce literatury mě dnes čeká Anna krví oděná, kterou mi půjčil anděl v podobě mé spolubydlící. Nebudu tu už dál tajit její jméno, jmenuje se Adélka, ale většinou jí říkám 'Kobliho' nebo 'Marcipáne' - neptejte se, jak tohle vzniklo.

Dál... trošku neutrální informace - kouřím. Nepravidelně a bez potřeby, ale když jsem nervózní nebo nevím, co se sebou dělat, přijde mi to jako lepší řešení než do sebe řezat nebo kousat nebo škrabat. Ano, jsem strašný člověk, klidně mi to dejte sežrat, třeba se mi pak rozsvítí.

Ale jedeme dál. Ano, pokud budu produktivní, ještě dnes nebo zítra čekejte pátou kapitolu Klanu. A nejspíš zavedu pravidlo dvou nebo tří článku týdně - co vy na to?

PS: Stýskalo se mi. A to jakože moc.

Další články


Kam dál