I. Kapitola - Podle pravidel

4. září 2014 v 7:00 | Lia |  Klan
Jak jsem slíbila, přináším vám první kapitolu Klanu. Tenhle článek je přednastavený, takže s největší pravděpodobností...
Jsem ve škole či na intru.
Mám pomalou, nebo vůbec žádnou wi-fi.
Nerozumím si s novým notebookem.
Nenapadá mě téma dalšího článku.
Propadám depresím z nového prostředí.
Už několikrát mi ujel trolejbus nebo jsem přejela zastávku.
Nerozumím si se spolubydlící.
Nemám dost soukromí na sledování yaoi - což mě postupně přivede k šílenství.
Mám večerku v deset a do dvou hodin do rána čumím do stropu.

Doufám, že jste si drobné okénko z mého života užili a teď se můžete vrhnout na první kapitolu. Opravovala jsem slova podtržená texťákem, ale za případné opakování slov nebo nesrovnalosti se omlouvám, nejspíš jsem byla líná to všechno opravovat.

PS: Pokud se dlouho neozvu, jsem mrtvá nebo jsem se ztratila, miluju vás!





I. Kapitola - Podle pravidel

To, co navrhl Marco se mi vůbec nelíbilo. V podstatě to vypadalo, jako bychom s Callumem spolupracovali. Ale na druhou stranu jsme ani nevěděli, co po nás chce. Třeba se mu to za ta léta rozleželo v hlavě a chtěl si jen promluvit, popřípadě se omluvit. No jasně, ty blbko, pomyslela jsem si trpce a pokračovala v chůzi. Všechno co jsem teď potřebovala byla vana plná horké vody s pěnou a sklenička nulky negativní. Když jsem ale otevřela dveře do pokoje který jsem sdílela se svou sestrou, věděla jsem, že svoje plány musím odložit na dobu neurčitou. To toho chci tak moc?

"Agnes?!"

Oslovená rychlostí blesku odvrátila hlavu od krku zdroje ležícího na své posteli. Naštěstí byl v bezvědomí, ale to mou sestru nijak neomlouvalo. Asi si toho byla i vědoma, soudě dle provinilého pohledu, který mi věnovala.

"Nezbláznila ses?! Brát si zdroje na pokoj je zakázaný!" vyštěkla jsem na ni nevěřícně. Opravdu mohla být až takhle lehkomyslná? Kdyby sem přišel kdokoli jiný, mohla by si být jistá, že to práskne Marcovi. A Marco nemá rád porušování pravidel, obzvlášť těch, která stanovil on sám. "To jsi vážně tak blbá?!"

"Violet, já...," namítla jemně, ale nemohla přijít na to, co mi říct. Nedivila jsem se jí, sama bych těžko hledala slova pro podobnou situaci. "Omlouvám se."

"To je sice moc hezký, ale co kdybys mi spíš řekla, jak ho plánuješ dostat zpátky?" Vlastně mě zajímalo i to, jak ho dostala až sem, vzhledem k na chodbě všudypřítomným kamerám. Ano, záznamy se kontrolovaly jen v případě nějakého problému, ale po tom co utekla ta dívka se prohlížet určitě budou. Nechtěla jsem vidět Agnes v průšvihu.

"Přes balkon," odpověděla prostě. Pozdvihla jsem obočí, nevědomky doplňujíc postoj starší sestry.

"Cože? Chceš mi říct...," odmlčela jsem se a pohled mi zalétl k muži ležícímu na posteli. Vypadal, jako by spal, až na to, že... že nedýchal. Sakra. Sakra, sakra, sakra. "Agnes, řekni mi, žes ho nenakazila, prosím tě." Když jsem opět pohlédla na její obličej, vyčetla jsem z něj jasné známky nejistoty.

"Já... myslím, že ne. Nejspíš ne."

"Jak to do háje myslíš, nejspíš ne?!" vykřikla jsem a vrhla se k posteli. Pokusila jsem se mu nahmatat tep. Žádný neměl. "Copak nepoznáš, když nad sebou ztratíš kontrolu?!"

Byly tu dvě možnosti. Agnes se nechala unést a nakazila ho, nebo se neudržela a vypila mu všechnu krev - což by ho logicky zabilo. Ale rozpoznat smrt od proměny bylo téměř nemožné, obojí probíhalo stejně. Efinium zastaví srdce, které do těla přestane pumpovat krev a proto vypadá obojí identicky.

"Ne-nevím jak..."

"Zatraceně. Nemůže tady zůstat," zamumlala jsem si pro sebe tiše. "Musíme ho dostat pryč dřív, než se tu někdo ukáže."

Jako naschvál zrovna někdo zaklepal na těžké, mahagonové dveře vedoucí do našeho pokoje. Hlavou mi proběhla vlna nadávek, jedna vulgárnější než druhá. Strhla jsem zdroj z postele a zastrčila ho pod ni. Pár kapek uniklé krve na saténovém povlečení jsem překryla polštářem a šla otevřít.

"Ahoj, Paule," pozdravila jsem co možná nejklidněji. Stačilo, že hysterčila Agnes. Marcova pravá ruka mi pozdrav oplatila.

"Připravte se na večírek," oznámil mi monotónně.

"Co?" nechápala jsem. "Jaký večírek?"

"Marco pořádá v sále menší akci, musí tam být všichni," vysvětlil mi trpělivě. "Asi to bude tak trochu i jednání." Možná že chtěl obeznámit všechny o Callumově stopě? Nebo chtěl zkrátka předvést, že i při problémech s utíkajícími zdroji si dokáže uchovat eleganci. Každopádně... teď jsem nemohla nikam jít.

"Promiň Paule, ale já teď opravdu nemů-"

"Za půl hodiny buďte ty i sestra dole." S těmito slovy odešel a nechal mě stát mezi futry. Perfektní.

"Agnes, vytáhni nějaký šaty a uprav se, Marco pořádá večírek," zavrčela jsem, když jsem se konečně odhodlala zavřít dveře.

"Co? Teď? Ale nemůžeme ho tady-"

"To já vím," ujistila jsem ji a vrhla letmý pohled k posteli pod kterou 'odpočíval' Agnesin zdroj krve. "Prostě dělej co říkám, dobře?"

Neexistoval žádný způsob, jak bychom ho mohly nepozorovaně dostat ven a zatím uposlechnout Marcovy rozkazy. Prohrábla jsem si rukou vlasy a frustrovaně si povzdechla. Nebyla jiná možnost. Musely jsme ho tu nechat.

***

Marco a všichni předchozí vůdci si potrpěli na tradice. Dalo se to poznat na první pohled, protože chvíle kdy nenosil červenou či černou košili a černé sako se společenskými kalhotami se daly spočítat na prstech jedné ruky. Ale veškeré pochybnosti panující v myslích nově příchozích byly vždy rozpuštěny při vstupu do hlavního sálu.

Místnosti, která by se svou rozlohou dokázala pojmout osazenstvo nejméně dvou středních škol a měla okna dlouhá až k vysokému stropu, ve dne překrytá těžkými, sametovými závěsy temně modré barvy. Kolem zdí postával drahý, svým vzhledem připomínající viktoriánský nábytek a uprostřed leštěných parket ležel nádherný perský koberec.

Většina z těch věcí se posbírala za ta léta, co klan v Detroitu působil, ale spoustu novějších úlovků opatřil hlavně Marco při svých cestách. Jistým způsobem jsem ho obdivovala za to, že se své funkce zhostil takhle důstojně. Nebylo lehké se vyrovnat předchozím, starším hlavám klanu a o to méně pravděpodobnější bylo, že nás povede mizerně. Ale nic z toho se naštěstí nestalo.

"Marco?" zašeptala jsem si pro sebe, zatímco jsem se ho pohledem snažila vyhledat ve skupinkách co postávaly kolem a upíjely krev ze skleněných číší. Nikdy jsem nepřišla na to, kdo tady všechno to nádobí umývá.

"Přátelé," rozneslo se rázem ztichlým sálem. Všichni upírali pohled na malé vyvýšené pódium mezi dvěma širokými okny. Vedle starožitného piána tam stál Marco se sklenkou v ruce a chystal se na svůj motivační proslov. Na to jsem neměla čas.

Plán byl takový, že se na večírku jen ukážu, prohodím s ním pár slov a pak bez povšimnutí odejdu abych mohla přes balkón do palírny odnést Agnesinu mrtvolu. Nebylo moc tajných cest které tam vedly, ale kdybych tělo dostala pod naše okno, obešla celé sídlo a vzala to vchodem pro personál (který už nemáme), kde nejsou kamery, snad by se to zvládnout dalo. Nicméně všechny plány se zhroutily, když jsem pozorovala svého vůdce.

Bylo jasné, že jeho řeč není jen záležitostí na několik minut, a já nutně potřebovala aby věděl, že tu opravdu jsem. Tak jsem udělala první věc, která mi přišla na mysl. Tu nejhloupější věc, která mi přišla na mysl. Postavila jsem se na špičky a lehce mu zamávala. Tím jsem na sebe sice strhla jeho pozornost, ale věnoval mi při tom tak podivný pohled, že by rázem bylo jasné, co jsem provedla.

Po zbytek svého proslovu ze mě nespustil oči. Poprvé za několik staletí jsem si jako lovná zvěř připadala já. Sakra.
Když skončil, sestoupil z pódia a namířil si to přímo ke mně. V ten moment jsem se už několik vteřin klepala a nedokázala se zbavit představy nakaženého, naštvaného zdroje zvedajícího se zpod postele a mířícího do sálu aby všechno napráskal Marcovi. Ano, jakkoliv iracionální to bylo, stále jsem měla vetší strach z něj. Nikdy jsem nebyla součástí jeho trestajících metod, ale po klanu kolovala spousta nelichotivých zvěstí. Netřeba dodávat, že ani jedna se mi nelíbila.

"Violet," pronesl svým typicky hlubokým, vážným hlasem se zamračenou tváří.

"Marco," zopakovala jsem stejně vážně. Vlastně by celá ta situace byla k smíchu, kdyby se to každou chvíli nemohlo pokazit.

"Co to mělo předtím znamenat?" Pokud to bylo možné, jeho zamračení se ještě prohloubilo. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Vůbec jsem z toho neměla dobrý pocit.

"Jen jsem ti chtěla ukázat svou podporu...," vymlouvala jsem se. Měla jsem štěstí, že právě řešil závažnější problémy, byla jsem mizerná lhářka a za jakékoliv jiné situace by si toho nepochybně všiml.

"Marco!" Poznala jsem Agnesin hlas stejně jako bych poznala svůj vlastní a také jsem se za ním otočila. Černé šaty za ní vlály jak se snažila se k nám co nejrychleji dostat. Když se jí to povedlo, popadla ho za loket a snažila se ho odtáhnout pryč. "Lydia se tě chtěla na něco zeptat, prý to nepočká."

Nepotřebovala jsem ani významný, safírový pohled který na mě přes rameno vrhla, abych pochopila o co se tu snaží. Co možná nejnenápadněji jsem se vytratila k vysokým, dvoukřídlým dveřím a proklouzla mezi škvírou mezi nimi.

Sotva se ze mě stačila vyvalit úleva v podobě hlubokého výdechu, už jsem podél zdi běžela k našim pokojům. Stěny poskytovaly stinný úkryt před kamerami a pravděpodobnost že si mě na záznamech někdo všimne se tak snížila o několik významných procent. Při cestě mi každou chvíli překážely dlouhé šaty a já se nejednou přistihla nadávat na Marcův perfekcionismus a tradice.

Když jsem se konečně dostala do pokoje vyhrazeného pro mě a Agnes, první věc, které jsem si všimla byl blížící se úsvit. Nebe v okně naproti dveřím se začalo barvit do karmínova a mimoděk mi tak připomnělo odstín krve. Potom jsem se probrala a vrhla se před postel pod kterou jsem mrtvolu zastrčila.

Do hajzlu. Do hajzlu.

Prázdno. Prázdno bylo všechno co se mým očím vyjevilo. Pro jistotu jsem zkontrolovala i prostor pod mou vlastní postelí, ale čekalo mě stejné zjištění. Tohle se nemělo stát, tohle se sakra nemělo stát.

Na odhalené kůži mě najednou zašimral studený venkovní vzduch a já si v duchu spílala za to, že jsem si při vstupu nevšimla místo východu slunce i toho, že samotné okno je otevřené. Jistěže je otevřené, nakažené zdroje většinou nejsou poslušné hračky které počkají na příchod toho, kdo je přeměnil. Ztuhla jsem.

Agnes je v nebezpečí. Ochranitelské sklony se ve mně probudily ještě dřív, než za mnou bouchly dveře pokoje. Vystřelila jsem zpátky k sálu rychleji než bylo dokonce i u upíra normální a při tom všem se snažila vyhnout snímání kamer. Periferním viděním jsem si roztržitě všimla, že někdo už zatáhl závěsy u všech oken chodbách a pravděpodobně i ve veřejných pokojích. Marco na to měl svoje lidi, ale já je osobně nikdy neviděla. Což je dost zvláštní, vzhledem k tomu, že tu pobíhají jak ráno, tak večer.

Najít mou sestru uprostřed tiše se bavící společnosti nebylo nic těžkého, stačilo se shánět po vysoké blondýnce s modrýma očima a ostrými špičáky odhalujícími se v srdečném smíchu. Popadla jsem ji za rameno a se zdvořilou omluvou ucezenou skrz zaťaté zuby vyvlekla na prostorný balkon.

"Co se děje?" zašeptala nechápavě. "To už jsi -"

"Ne," přerušila jsem ji dřív, než se stačila příliš rozpovídat. "Je nakažený. Utekl." Vypadalo to, jako by sebou mohla každou chvíli seknout. Sledovala jsem, jak se jí rozšiřují panenky a ona si kouše spodní ret. Kvůli ostrým špičákům se na povrch její mrtvolně bledé kůže dostalo pár kapek černé krve. Věnovala jsem jí jeden nesouhlasný pohled, ale nejspíš to moc nevnímala.

"Co budeme dělat?" Všimla jsem si toho, jak moc se klepe a povzbudivě jí stiskla ruku, i když jsem si sama nebyla ničím jistá. "Marco... on to zjistí a-a... je to všechno v háji," sykla. Oči se jí začaly plnit slzami a já to jednoduše nemohla snést. Pustila jsem její prsty a položila jí dlaně na ramena.

"Uklidni se, Agnes, dobře?" Roztržitě přikývla, ale bylo mi jasné, že mi nevěnuje skoro žádnou pozornost a její myšlenky se stále motají kolem přeměněného muže, který tu s největší pravděpodobností pořád někde pobíhal. Ostatně, lhala bych, kdybych řekla, že nemyslím na to samé. "Vrať se na večírek, drž se stranou a nech to na mě."
"C-co? Ale -"

"Rozuměla jsi mi?" Chvilku váhala, než odpověděla.

"Jo."

"Tak běž," dokončila jsem a otočila ji čelem k balkonovým dveřím. Opravdu jsem potřebovala, aby se do toho tentokrát nepletla. To co jsem se chystala udělat by s naprostou jistotou ohrozilo nás obě, a proto bylo lepší, když o mých úmyslech nevěděla. Tím pádem by o nich při případném chycení nemohla lhát. Chycení. Ale jen případné. Ha.

***

"Zvedej se," rozkázala jsem po zuřivém rozkopnutí Keithových dveří.

Měl štěstí že po tom, co Marco zjistil co se stalo s tou uprchlou dívkou si byl schopný vymyslet výmluvu tak, aby to sedělo i s němým kamerovým záznamem. Prý ho ten druhý (a teď už i mrtvý) hlídač vyhecoval a podle videa na obrazovce to tak i vypadalo. Vyvázl pouze s napomenutím. Jen já jsem věděla, že měli dlouhou chvíli a nudili se. A nikomu jsem to neřekla, což se mi teď vyplatilo.

"Co to má znamenat?" pozastavil se nad mým chováním. "Proč bych -"

"Proboha teď se mě na nic neptej," doporučila jsem mu podrážděně a mrskla po něm pouzdro s nožem. Až později mi došlo, že měl pravděpodobně i svůj vlastní. "S něčím mi pomůžeš."

"A proč -"

"Přísahám, že jestli ještě jednou řekneš 'proč' vlastnoručně tě zabiju. A je mi úplně jedno, že už mrtvej seš." Svými dotazy mi cuchal už tak dost podrážděné nervy a má trpělivost měla také své hranice. "Pojď se mnou."

Otráveně se zvedl z postele a než jsem se stačila podivit tomu, jak to, že nebyl na Marcově večírku, oblékl si bundu. Asi mu došlo, že se nebude jednat o interní záležitost. Byl příšerně rozcuchaný a vypadal, jako by měsíc nespal, i když jsem věděla, že se jedná jen o pár hodin. Zdálo se strašně neuvěřitelné, že od té záležitosti s mrtvým strážcem uběhl jen jeden lidský den.

Když jsme se dostali až k vchodu do sklepení, Keithovi to nedalo. "Počkej," zastavil mě najednou. "Jestli ti mám pomáhat, chci vědět s čím."

Povzdechla jsem si. Samozřejmě že prostě nemohl držet klapačku a nechat to být do té doby, než se vrátíme. To by přece bylo moc jednoduché.

"Nakazil jsi zdroj, že jo?" Kývl, i když se mu ve tváři zračilo zmatení. Neměl ponětí o tom, kam tím mířím.

"Řekněme... řekněme, že já taky."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Clarissa (nepřihlášená) Clarissa (nepřihlášená) | Web | 6. září 2014 v 18:24 | Reagovat

Rychle další, strašně se mi to líbí. :D

Ach, nepříjemný začátek na škole?
Držím ti palce. Ostatně to je jediné, co asi můžu udělat...
Na kterou chodíš? :)

2 Snow Snow | Web | 8. září 2014 v 20:38 | Reagovat

Tak si mě donutila to přečíst kvůli čekání na tebe... a když už si mě k tomu donutila... PROČ TU NEMÁŠ DALŠÍ KAPITOLU?! Ani nevíš, jak se nemůžu dočkat a ty pořád nic...! :DDD

3 Katie:D Katie:D | 12. září 2014 v 17:02 | Reagovat

Nádhera těšim se na další :)

4 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 13. září 2014 v 15:03 | Reagovat

Ten depresivní úvodník je... dost depresivní. Tak snad bude všechno lepší :)

5 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 6. října 2014 v 18:02 | Reagovat

uff... teda... ten úvod neznie práva najidilickejšie... ale ono sa to poddá. uvidíš... ja som si zvykala tri mesiace. a potom sa to všetko nejak vyriešilo. ;) tak ti držím palce. may the force be with you....

No a čo ku kapitole? PERFEKTNÁ! Opäť plynulá, čítavá... A napínavá. Páči sa mi ako opisuješ ich prostredie a chovanie - je to také... Upírske. Žiadne trblietanie sa na slnku ani emocionálne výlevy zamilovanej pubertiačky. Fakt sa mi tá poviedka ráta! Dúfam teda že ten predslov sa už znormalizoval a že pilne pracuješ na pokračovaniach. Pretože mám pred sebou už iba jednu kapitolu... A potom do teba budem veľmi VEĽMI hučať že chcem ďalšiu ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama