II. Kapitola - Moje

25. září 2014 v 22:51 | Lia |  Klan
Uf.
Prostě sakra uf. Střední škola je nanic. A intr je nejlepší místo na světě.
Ani jedna z mých předpovědí u předchozí kapitoly se naštěstí nenaplnila, moje spolubydlící je boží a narazila jsem na úžasný kolektiv. Daleko lepší než na základce. A potom je tu ten kluk, říkejme mu X. X se mě dneska ptal na pravou barvu mých vlasů a pořád tak... koukal. Mám v břiše celou zoo.
Jenže jelikož nejsem ignorantská slepice, sepsala jsem po té době druhou kapitolu. Nejsem si jistá, jak to bude vypadat příště, ale upřímně nemám moc času a nevím jestli to všechno budu stíhat.
Těším se na vaši odezvu.




II. Kapitola - Moje

"Nemohl bys tu baterku držet pořádně?!" štěkla jsem po Keithovi už poněkolikáté během posledních pár hodin co jsme se potáceli sklepením a snažili se najít přeměněný zdroj. Zatím bez úspěchu.

"Tohle není můj problém, v podstatě jsi mě unesla."

"Zmlkni," doporučila jsem mu a opatrně ušla dalších pár kroků po hlíně poseté kameny různých velikostí a tvarů. Kdysi se tu zřítil strop a podlaha v suterénu se musela předělávat. Nikdo ale neměl potřebu uklízet sklepení, které se už dávno nepoužívalo.

Před tím, než jsem se vydala hledat ven jsem musela projít všechna místa, kam by se ten zdroj mohl skrýt. A ta nejslabší, jediná pachová stopa vedla sem. Zbývalo mi jen doufat, že ji nezachytí i někdo jiný, protože pak by to byl seriózní problém.

"Co to je?" přerušil Keith po chvíli tok mých myšlenek. Nechápavě jsem se na něj otočila, ale než jsem ho stihla znovu okřiknout, ucítila jsem to taky.

Krev. Tolik, tolik krve.

Najednou jsem si až bolestně uvědomovala, jak se mi špičáky zarývají do jazyka, a to i přesto, že jsou v takové pozici vždycky. Před očima mi párkrát zatančily černé kruhy a já se obrátila k boční, téměř neviditelné chodbě nalevo.

Nevěděla jsem, kdo z nás se tam vrhl dřív, ale když Keithova baterka dopadla na zem, málem jsme se v úzkém průchodu srazili. Nějakým způsobem se dovnitř protáhl jako první a já pak narazila do jeho zad. Nebyl problém vidět ve tmě díky tomu, jak se nám rozšířily zorničky při závanu krve. Ale ani Keith ani já, jsme nebyli připraveni na to, co jsme našli.

Na zemi ležela mrtvola zdroje, který utekl z Agnesina pokoje a vedle ní mrtvola dívky, kterou přeměnil on. Jenže krev ve které oba leželi nepatřila jim a byla čerstvá. A cizí.

"Jak se to...," Keith nedokázal najít vhodná slova pro to, co se mu zrovna honilo hlavou a já, i když bych se nejradši vrhla na jasně rudou tekutinu na zemi, jsem se přemohla a udělala pár kroků dozadu.

"Callum." To jméno mi těžklo na jazyce jako přetrvávající pachuť špatné krve. Jenom myšlenka na to, že byl tady mě znervózňovala. Sídlo pro nás bylo jako domov, náš život, naše teritorium, což znamenalo, že on tu nemá co dělat. Už ten fakt, že si dovolil sem přijít byl dost na to, aby se ve mně začala vařit krev. A rodit strach, nepopsatelný strach.

Ale divné bylo to, že jsem ho tu necítila. Vlastně jsem necítila nic, kromě ostrého zápachu mrtvol a vody která kapala ze stropu. Jenže dostat z hlavy jsem ho nemohla.


"Ty jsi úžasná," zašeptal mi do ucha a přejel konci špičáků po jemné kůži na krku. "A moje. Jenom moje." S těmito slovy se zakousl do místa mezi mým hrdlem a ramenem a mě ze rtů uniklo tiché povzdechnutí. Rukou která nebyla připoutaná ke sloupku postele jsem mu zajela do černých vlasů a sevřela je mezi prsty.

Věděla jsem, že tmavá krev tvoří fleky pod mým kotníkem, stehny, zápěstím i bokem a poněkolikáté i pod krkem a rameny, ale nevadilo mi to. Těžko mi to mohlo vadit. Dokud tu byl on, nevadilo mi nic.

Po několika vteřinách se odtáhl a naklonil se nad můj obličej. Ztěžka jsem otevřela oči a dopřála mu pohled na slabý, omámený úsměv. Na bradě a spodním rtu mu ulpívaly stopy mé vlastní krve a já si nedokázala vybavit moment, kdy by vypadal lépe. Široce se usmál a odhalil tak dokonalou řadu bílých zubů spolu se čtyřmi špičáky. Chvíli se na mě díval, a pak se přesunul k mému uchu.

"Jsi moje malá děvka."


Násilím jsem vzpomínku dostala ven z hlavy a dovolila aby ji nahradil vztek. Obrátila jsem se čelem k průchodu a dostala se na druhou stranu. Teprve u východu ze sklepení se ke mně donesl Keithův podrážděný hlas.

"Kam to jako jdeš?!" Soudě podle toho, jak daleko ten zvuk byl, Keith nejspíš ještě vězel v místnosti s mrtvolami. Uměla jsem si dost živě představit, co tam s vší tou krví asi dělal.

"Ven," křikla jsem zpátky a vyšla schody do hlavní chodby sídla.

Nevěděla jsem, co tímhle manévrem Callum sledoval, ale rozhodně jsem ho nehodlala nechat se z toho vyvléknout. To si nezasloužil.


***


"Nezbláznila ses? Marco tě zabije!" zakřičela na mě šeptem Agnes a rozhlédla se kolem. Nebylo třeba, nikdo nás nepozoroval. Zákoutí před hlavním sálem ve kterém jsme se skrývaly bylo kompletně opuštěné.

"Mrtvá už jsem, co horšího mi může provést?" namítla jsem a netrpělivě pohodila hlavou.

"T-ty snad vůbec nepoužíváš mozek! Nesmíš jít ven bez jeho povolení," trvala na svém. Tvrdohlavost jsme měly společnou. "Jestli to uděláš, je to jako bys zradila klan."

"Chápu to," pokusila jsem se ji uklidnit. "Ale tohle je neuvěřitelná šance. A jestli se to povede, Marco mi bude ještě děkovat."

Agnes pořád kroutila hlavou ze strany na stranu, až jí perfektní lokýnky vypadly z účesu. Na jednu stranu jsem věděla, čeho se obává a chtěla ji poslechnout, ale na stranu druhou... tu byl Callum. Minulost. Hněv. A šance zbavit se toho všeho jednou provždy. Šance, která se mi naskytne jen jednou. Tahle možnost mi stačila k rozhodnutí.

Stáhla jsem Agnesiny prsty ze svých zápěstí a přetáhla si přes hlavu mikinu co jsem si vyzvedla z našeho pokoje, než jsem se vydala jí sdělit svůj plán. Má sestra nevěděla o tom, co jsem si s Callumem prožila, ale věděla, že se snažil převzít klan, a to všemi prostředky. Proto jsem jí řekla jen to, že jdu ven a pokusím se eliminovat hrozbu která nad námi visí.

"Dávej na sebe pozor a za deset minut to řekni Marcovi." Nechtěla jsem, aby se kvůli mně dostala do problémů, i když to pro můj útěk znamenalo komplikace. Naštěstí jsem se pojistila při návštěvě banky. Ampule lidské krve spojená s mým pachem by měla stačit k jejich rozptýlení, i když jen na pár minut.

Políbila jsem Agnes na čelo a s kapucí mikiny částečně zakrývající můj obličej se podél zdi vydala k našemu pokoji.

Než jsem z postele sebrala před půl hodinou zabalenou cestovní tašku, zkontrolovala jsem venkovní nebe. Bylo pár minut po západu slunce, tudíž i doba, kdy by se všichni upíři měli budit, ale vzhledem k akci kterou Marco uspořádal to nejspíš bude naopak. Alespoň pro ty, kteří si chtěli odpočinout, ale prakticky vzato nikdo z nás odpočinek nepotřeboval.

Přehodila jsem si tašku přes rameno a otevřela okno. Nebyla to taková výška, a dopad by měl být díky trávě pod naším oknem relativně měkký, ale stejně se nejednalo o bůhvíjak příjemnou záležitost.

Ani ne pět vteřin kousavého vzduchu svištícího kolem mé hlavy a prázdnem pod nohama a kolena se mi zabořila do mokré traviny. Z plic mi vylétl vzduch, který jsem pořád mechanicky vdechovala a vydechovala, ale ve skutečnosti byl pro mě nepotřebný, takže mě to nijak neovlivnilo.

Věděla jsem, že mě určitě zachytily kamery, ale ve sledovací místnosti stejně většinou nikdo nebyl, takže až tohle uvidí, budu někde daleko. Doufejme. Nedalo se říct, že bych ve tmě viděla nějak extra dobře, ale nejspíš to byl lepší výsledek než u obyčejných lidí.

Když jsem přelézala vysoký plot na konci zahrad sídla, chtěla jsem si oddechnout. Ale pak jsem zaslechla shluk několika hlasů a vybičovala se k lepším výkonům. Pokud mě chytí, je to všechno v háji. V lese do kterého jsem se následně dostala bylo velmi snadné ztratit něčí pach, což byl také důvod toho, proč jsem se tu rozhodla použít svůj trumf.

Bleskově jsem z tašky vylovila svou starou bundu, na několika místech ji prokousla kvůli lepšímu zachycení osobní vůně a následně na ni z ampulky vylila krev zdroje, ze kterého jsem ještě před odchodem pila. Hodila jsem ten kus nepotřebné látky na protější keř a rozeběhla se opačným směrem. Jen jsem tušila, že se tam nachází centrum Detroitu.

Za zadkem Marco a před nosem Callum. Prostě paráda.


***


Ztratili moji stopu. Momentálně jsem si nemohla přát nic jiného, ale nějakým zvláštním způsobem mě to dožíralo. Nebo to možná bylo tím studeným deštěm co mi padal za krk a neuvěřitelně mě vytáčel. Když jsem šlápla do další louže a voda mi zatekla do bot, neudržela jsem se a vypustila z úst ne zrovna pěkné slovo.

"Jste v pořádku, slečno?"

Za zády mi stála postarší paní s krysaříkem na vodítku a pozorovala mě ostražitým ale jinak celkem vřelým pohledem. Zrak mi okamžitě padl na její krk. Byl zpola zakrytý šálem a límcem kabátu který měla na sobě, ale i tak jsem si dokázala živě představit bubnující tepny a vřící, prýštící krev.

Předešlý lidský den jsem strávila pod hromadou krabic na nějakém opuštěném skladu, ale nedopřála jsem si ani vteřinu spánku, na to jsem byla příliš obezřetná. Ale celou tu dobu jsem neměla ani kapku krve. Když jsem tak narychlo plánovala útěk, nenapadlo mě vzít si s sebou zásoby.

A teď tu přede mnou stála tahle žena. Sama, jen s vrčící zvětšeninou krysy. Nechráněná. Bezbranná. Živá a plná horké, horké krve. Podle pravidel klanu byly podobné lovy zakázané. Ale co záleží na jednom porušeném pravidlu, když už jsem jich porušila tolik.

"Jo. Díky," zamumlala jsem v odpovědi. Paní na mě tázavě pozvedla obočí, ale těžko mohla zabránit tomu, co jsem se chystala udělat.

Několika dlouhými kroky jsem přešla vzdálenost mezi námi, servala jí z ramen šál a zakousla se do jejího krku. Vydala ze sebe přidušený vřískot, který ale úspěšně zablokovala má dlaň, a snažila se mě od sebe odstrčit. Všechny její snahy přišly vniveč, až mi postupně začínala odumírat v rukou. Byl čas se od ní odtáhnout.

Ale pak se ke mně přikradl ten pocit. Pocit, že jsem nejsilnější na světě, že dokážu cokoliv, že můžu mít cokoliv. Jenom nesmím přestat pít, protože pak to všechno ztratím. A málem jsem se v tom ztratila.

V momentě, kdy jsem na ramenou a kolem pasu ucítila cizí ruce, bylo už téměř pozdě. Žena se zhroutila k zemi s takovou krevní ztrátou, kterou už nikdo nenahradí a na hrudník jí skočil zakrslý pes.

Všechno vypadalo rozmazaně. A červeně a černě a bíle. A neskutečně. Skoro mi to připomínalo sen, ze kterého jsem se už nikdy nemusela probudit. Zády jsem narazila do něčeho tvrdého a vzdáleně si uvědomila všechnu tu krev, co mi teď teče do výstřihu trička a stále vyceněné tesáky, i když jsem už po ničem nechňapala.

Někdo popadl mrtvolu i psa a odtáhl je pryč z mého periferního vidění. Euforie z čerstvé potravy začínala pomalu vyprchávat, a můj mozek si konečně přiznal, že ty dvě ruce omotané kolem mého těla by tam opravdu neměly být. Zkusila jsem se ze sevření uvolnit, ale když se to nepovedlo, dostavila se panika. A ta se ještě zvětšila.

"Vůbec ses nezměnila, lásko."

Sakra.

Do hajzlu. To ne.

"Pusť mě. Nesahej na mě," zaskřehotala jsem slabým hlasem a prudce sebou škubla. Buď mě pustí, nebo to zařídím sama.

"Ale víš...," zašeptal a odhrnul mi z krku mokré vlasy. Když jsem na tom místě poté ucítila horký dech, zatrnulo ve mně a já úplně ztuhla. "Tady lovím já. A právě teď tebe."

Tváří se zlehka otřel o mou kůži a mě zaškrábalo lehké strniště. Dovedla jsem si představit, jak asi vypadal. Jak asi vypadal vždycky. A potom mě kousnul.

Upíři mohou být závislí na lidské krvi. A také na té svojí, nebo spíš upíří. Je to velmi složité a rozhodně to není případ každého páru, který si takhle vyměňuje krev, ale pokud je to ta situace... příjímání i odebírání je příjemné oběma. A já a Callum takovou dvojicí byli.

Odtáhl se ode mě, což jsem okomentovala zklamaným povzdechem, který nikdy neměl nikdo slyšet. Za tyhle projevy jsem se dřív strašně nenáviděla. Nervovými zakončeními mi probublal jeho tlumený smích, když si uvědomil, jak se věci mají.

"Byla jsi mi věrná," okomentoval posměšně a přitáhl si mě k sobě těsněji. "Pořád jsi jenom moje, konečně si to přiznej. Chyběla jsi mi, potřebuju tě." Poslední větu zamumlal tak zlomeným a zoufalým hlasem, že bych mu to málem uvěřila.

"Nech mě na pokoji," namítla jsem slabě, ale věděla jsem, že tohle je předem prohraná bitva. Callum si nikdy nenechal utéct svou kořist, natož když už mu jednou uprchla a jemu se povedlo ji dostat zpět. Co jsem si sakra myslela, když jsem se ho vydala hledat?!

"Ty už mi neutečeš, miláčku," zavrněl a já se otřásla. Pro vlastní dobro jsem doufala, že za to mohla zima a hrůza. "Jsi jenom moje, a tak to i zůstane."

Pravdu měl v jednom. Od té doby co jsem mu utekla na mě nikdo ani nesáhl. Nebo, lépe řečeno, nikoho jsem na sebe sáhnout nenechala. Což znamenalo, že mě ani nikdo nepokousal a můj krk tak zdobily jen jizvy co vytvořil Callum. Ano, zranění od jiných upírů zanechávají stopy.

A ačkoliv to pro mě nemělo žádný význam, on si myslel, že je to znamení mé věrnosti. Fakt, že jsem se nenechala kousnout od nikoho jiného. Blbost. Strašná blbost.

"Táhni k čertu," doporučila jsem mu a pokusila se mu dupnout na nohu s tím, že bych mu vrazila loket do břicha. Jenže pršelo. A země byla dost kluzká. Proto jsem se místo vítězoslavného úderu zapotácela a málem sletěla k zemi. Jenže Callum byl k mé smůle rychlejší a popadl mě za loket, za který mě pak vytáhl zpátky k sobě. Kolem zápěstí mi něco cvaklo. To snad...

"Víš, že mám vždycky navrch," poznamenal s úšklebkem a cuknul mýma spoutanýma rukama. "A vždycky jsem nahoře," dodal. Žaludek mi udělal salto vpřed a vzad a já se znovu zapotácela. Teprve teď jsem si uvědomila, co se vlastně stalo.

Byla mi zima. Byla jsem v neznámém prostředí, na území mého nepřítele. Byla jsem poražená. A pak jsem si vzpomněla na Agnes a rozzuřeného Marca a popadla mě ještě větší touha se Callumovi vyrvat. Jenže to bych nesměla být omámená ze ztráty vlastní krve a zjištění, že tentokrát jsem to opravdu seriózně podělala.

"Zmizte," zavelel hlas za mými zády někam do ztracena a já v sobě nenašla sílu hledat oslovené. Pár minut jsme jen tak stáli na dešti a nemluvili. Nepotřebovali jsme mluvit, protože kdybych něco vypustila z pusy já, byly by to jen nadávky a křik, a kdyby něco vypustil z pusy on, byly by to nemístné poznámky a oplzlosti.

Nechtěla jsem slyšet ani jedno.

"Nebudeš křičet?"

"Jdi do hajzlu."

Znovu jsem ucítila jeho zuby v mém krku společně s drobným píchnutím na druhé straně a tentokrát jsem se neubránila krátkému stenu. Nehty se mi zaryly do dlaní v němém vzteku na sebe samu a hlava se mi neochotně převrátila ke straně, abych Callumovi zajistila lepší přístup. Ocenil to spokojeným zavrčením a sevřel mě pevněji. Cokoliv co mi píchnul už začalo účinkovat, to jsem si uvědomila hned jak se mi trochu zamotala hlava.

Připadala jsem si, jako bychom byli zvířata, a vzhledem k našemu původu... asi na tom něco pravdy bylo. Cítit jak ze mě postupně odchází živiny a před pár minutami ukořistěná krev bylo... nepopsatelné. Měla jsem zoufalou potřebu si to všechno vzít zpátky a schovat na horší časy, a pak druhou potřebu... všechno a ještě víc dát jemu.

Byl to starý pocit, zakořeněný hluboko uvnitř mého mozku, jako otravný zlozvyk. Chtěla jsem se vzdát i toho, co jsem nevlastnila a věnovat to Callumovi. Ha. Jako by si ten parchant něco takového zasloužil. Potlačila jsem obě tyhle touhy a tiše přečkala jeho znovushledání s mým hrdlem.

Na celé té situaci bylo něco podivně intimního. Neochota si to přiznat to nezměnila, a soudě dle Callumova zavrčení mu to taky neuniklo.

"Moje," zašeptal. "Moje malá děvka."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 28. září 2014 v 9:20 | Reagovat

Zajímavé čtení a hezky napsané .....

2 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 29. září 2014 v 18:54 | Reagovat

Poutavé, napínavé a působivé. Těším se na pokračování.

3 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 6. října 2014 v 18:20 | Reagovat

Je faj že už s amáš lepšie. Ale BRZDI dobre? "nevieš ako to bude nabudúce? nestíhaš?" nieeee! toto mi nerob! nemôžeš. kvôli tebe som prečítala po roku a pol upírovinu. a pááči sa mi. nemôžeš to len tak nechať preboha!
Chcem vedieť viac o Callumovi! Vyzerá ako  riadny badass... Och ten príbeh má taký potenciál! POvedz mi že nekončíš a máš pokračovanie :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama