Klan - Prolog

1. září 2014 v 7:00 | Lia |  Klan
Bez zbytečného okecávání bych vám dnes ráda představila prolog, čili nultou kapitolu ke Klanu. Mořila jsem se s ní jako debil, tak doufám, že si ji alespoň trochu užijete:)
První kapitolu můžete očekávat někdy v příštích pěti dnech. Také bych všem ráda popřála příjemný nástup do dalšího ročníku, nebo - v mém případě - do prvního na střední škole. Držme si navzájem palce:)

PS: Omlouvám se za případné nejasnosti či zmatenosti, ale nebojte se, většinu se stejně dozvíte v dalších kapitolách.



Když mi Marco řekl, abych zkontrolovala banku, nečekala jsem, že najdu tohle. Zeď byla potřísněná černou krví a hlídač měl zlomený vaz. Ta krev patřila jemu a prýštila z otevřené rány na prokousnutém krku. Tenhle otisk zubů bych poznala i poslepu. Ve dveřích se ozvalo zalapání po dechu. Otočila jsem se jen abych spatřila druhého hlídače se dvěma plechovkami koly v ruce. Netrvalo moc dlouho, než mi docvaklo, co se tu asi stalo.

"Ty idiote!" křikla jsem na něj a než se zmohl na roztřesenou omluvu, vší silou jsem práskla do rudého tlačítka na zdi. Místnost rázem zaplavil hluk kvílející poplašné sirény a já na chodbě před bankou zaslechla dusot několika párů těžkých bot.

"Tady!"

Vystrčila jsem hlavu ven ze dveří, stačila zahlédnout mihnutí na konci chodby a pak Marcovu přibližující se postavu. Vypadal neklidně a já se mu výjimečně nedivila.

"Violet? Co se děje?" Navzdory jeho výrazu byl jeho hlas poměrně klidný.

"Utekl zdroj," oznámila jsem mu a převzala si od něj nabízenou pistoli. Zdroj mohl být pořád v budově. Při té představě mě zamrazilo. Zamračil se ještě víc, ale tentokrát zmateně.

"A co je za problém? Venku nepřežije ani hodinu."

"Je nakaženej."

"To snad..." Ani nedokončil větu když mu přes ostré rysy přelétl chvějící se hněv. Smetl mě stranou a rázným krokem vešel do banky. Koutkem oka jsem zaregistrovala, jak chytil hlídače pod krkem a zvedl ho o kousek do vzduchu. Marcův hlas překřičel i sirénu.

"Neříkal jsem snad, že je to zakázaný?!"

"O-omlouvám se, šéfe," vykoktal strážný a když s ním Marco vztekle zatřásl, upustil plechovku koly na zem. Černá kaluž se pod nimi rozlila jako naše krev a hlídač do ní následně upadl, když ho Marco neceremoniálně upustil. Prolétl dveřmi jako podpálená rachejtle a hned na všechny začal štěkat rozkazy.

Když se chodba vylidnila, otočil se na mě. V určitých chvílích mi naháněl hrůzu. Byl to náš vůdce, takže to dávalo smysl, ale zatímco v jiných momentech jsem si myslela, že má přemrštěné reakce, v těch dalších mi z něj běhal mráz po zádech. Bledě šedé oči mu vzteky ztmavly, pěsti měl zaťaté a jeho téměř dvoumetrová postava se nade mnou tyčila výš než normálně.

"Postarej se o to," procedil skrz zaťaté zuby a pohodil hlavou k bance. Čokoládové vlasy po ramena se mu při tom zavlnily kolem obličeje. Ano, Marco byl pohledný, ale kdyby jste se porozhlédli po celém našem klanu, těžko najdete někoho, kdo není.

Kývla jsem a se skloněnou hlavou vešla zpátky do banky. Hlídač, kterého předtím Marco seřval seděl na kovové židli v rohu s obličejem v dlaních. Kalhoty a část košile měl potřísněné vylitým nápojem. Nebrečel, spíš si vyčítal všechno, co se stalo. Částečně jsem ho vinila taky, i přesto, že mi ho bylo tak trochu líto.

"Pomoz mi s ním," zavrčela jsem na něj a chytila tělo mrtvého strážce za ruce. Ten živý zvedl hlavu a když si mě všiml, vystřelil ze židle rychlostí blesku aby popadl druhou část jeho těla.

Vycouvala jsem ze dveří a snažila se nevnímat, že i navzdory mým schopnostech je mrtvola příšerně těžká. Z úhlu ve kterém jsem se nacházela jsem výborně viděla na horní část těla co jsem nesla.

Otisk upířích zubů na krku se téměř ztrácel ve vší té černé krvi a rozervaných kusech kůže a masa. Zajímalo by mě, jestli mu zdroj napřed zlomil vaz a pak mu provedl... tohle, nebo opačně. Opačný způsob by přitom byl velice krutý, i na nakaženou povahu.

"Jsme tu," zahučel hlídač a vrhl po mě nevraživým pohledem. Nacházeli jsme se u palírny a jestli jsem mi ho předtím bylo líto, teď jsem nebyla daleko od toho, abych ho tam hodila i s jeho kamarádem. Loktem jsem otevřela dveře a pozpátku zašla dovnitř.

Panovalo tu odporné horko a těžký, nasládlý pach mrtvol zdrojů, čekajících na vlastní spálení. Žár vycházející z jednotlivých pecí byl nesnesitelný, mohla jsem cítit, jak se mi pod černou blůzou sbírá slabá vrstva studeného potu.

"Polož ho támhle," přikázala jsem a bradou naznačila směr jedné otevřené 'skládky'. Zdroje pro nás po smrti neměly žádnou cenu, nemohli jsme je oživit, nemohli jsme je nijak využít. Tak jsme je jednoduše spálili a zbavili se problémů. Marco měl jako vůdce v podobných věcech dobrý systém, nedalo by se tomu nic vytknout. Až na mizerné hlídače.

"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se poté, co jsme mrtvolu hodili k ostatním.

"Keith," řekl odměřeně a otočil se k odchodu. Nemínila jsem nechat ho odejít tak snadno, zvlášť když jsem věděla, že Marco ho bude chtít téměř na sto procent potrestat. Hlavou mi bleskla myšlenka na řetězy ve výslechové místnosti. Ne, ať už byl jakýkoliv, k jednomu z našich lidí by se takhle nechoval.

Dohnala jsem Keitha a srovnala s ním krok. Toho, že v ruce drží kbelík s vodou a hadrem jsem si všimla teprve když si ho přendal do druhé ruky.

"Kdes to vzal?"

"V kumbálu na košťata." Než jsem se stačila zeptat jestli jsou v kumbálech na košťata normálně kbelíky naplněné vodou, přerušil mě.

"Nakazil jsem ji já." Ji? Takže je to děvče. Na to jsem neměla moc co říct. Pro své vlastní dobro to neměl nikomu říkat a raději počkat než Marco uvidí kamerový záznam z krevní banky a pak si z fleku vymyslet nějakou uvěřitelnou lež, ale když jsem to teď věděla z první ruky, byla jsem povinna to Marcovi říct. Sakra. Na druhou stranu jsem tohle jeho tajemství mohla později využít ve svůj prospěch, ovšem za předpokladu, že na to nikdo nepřijde.

"To tě kámoš nemohl ohlídat?" zavrčela jsem. Ano, kdyby si ho jeho teď mrtvý kamarád zklidnil, nic z tohohle by jsme neřešili. Nikdy jsem nebyla schopná pochopit, proč lidé neumí přemýšlet tak, jako já.

"Asi to nestihl," pokrčil rameny a pokračoval v chůzi. Ta lehkost v jeho krocích mě upřímně fascinovala. Kdybych za sebou měla takové přiznání, krčila bych se a hlídala si záda, ale nic z toho Keith nedělal. Buď byl dost odvážný, nebo neuvěřitelně hloupý. Ale soudě dle předchozích zkušeností, to druhé by mi k němu sedělo víc.

Upíři mají spoustu pravidel, z nichž se jich několik v našem klanu tvrdě propaguje. Neměnit lidi. Přeměnění, nebo-li nakažení, lidé nejsou upíři, ne tak jako my. Jsou rychlí, silní, nekontrolovatelní a úplně bez své dřívější lidskosti. Jsou to zrůdy jimiž my, jakožto čistokrevní opovrhujeme. Jenže přeměna člověka není tak jednoduchá, jak zní. Nespustí se pouhým kousnutím.

Když se upír krmí, po určité době se pohybuje na hranici mezi klidným uspokojením základní potřeby a zvířecím pudem. Pokud se tahle hranice překročí, naše zuby začnou produkovat Efinium, látku která z lidi udělá nakažené. Proto se vždycky snažíme krmit se ve dvojicích, první kouše, druhý hlídá prvního. Ti kteří vědí, že neztratí kontrolu většinou chodí sami, ale to se stává jen u starších.

Co se rozšíření rasy týče, pravidlo o přeměně lidí se vymyká. Jediní, kteří jsou schopní se po přeměně chovat jako my, jsou děti. Od tří let do sedmi, potom se chovají stejně jako nakažení. Upíří rasa tak tedy nemůže vymřít. Už několikrát jsem na internetu viděla prosby o nalezení pohřešovaného potomka a další den jsem ho potkala na chodbě.

"To je debilní výmluva," poznamenala jsem upřímně. S každou uplynulou minutou mě přepadala stále větší zvědavost. Opravdu jsem chtěla vědět, co se v té bance stalo. Zatím to vypadalo na to, že omylem přeměněný zdroj dokončil proces po pokousání, promlátil si cestu ven a přitom zabil strážného u banky. Keith měl štěstí, že se té dívce nezapletl do cesty.

Když jsme se dostali zpátky, místnost bez čerstvé mrtvoly vypadala přeci jen o trošku líp. Ale pořád tu byla krev, která musela dolů. Popadla jsem hadr a pustila se do kachliček na zdi. Keith za celou dobu nepromluvil ani slovo a já neměla potřebu začínat konverzaci. Mlčky jsem uklízela stopy po černé krvi a když jsem se zdí skončila, s lítostí jsem zaznamenala, že se mi jí dost zarylo pod nehty. Předem jsem věděla, že bude nadlidský úkol to zpod nich dostat.

"Poradila sis s tím dobře," zahučel mi za zády chraplavý hlas. Kdybych už nebyla mrtvá, pravděpodobně dostanu zástavu srdce. Otočila jsem se tak prudce, až mi do obličeje vletělo několik pramenů platinových vlasů. Odhrnula jsem je hřbetem ruky a postavila se. Keith za mnou něco zamumlal a posadil se na kovovou židli na které seděl i předtím.

"Proboha Marco, vyděsil jsi mě," vydechla jsem rozčarovaně. "Tak co, chytili jste ji?"

Marco se nepozastavil nad tím, jak vím, že je to dívka, ale lehce zavrtěl hlavou. Zatraceně.

"Sledovali jsme stopu krve toho hlídače, jenže po pár metrech se ztratila. Ale mám jinou zprávu." Tón jeho hlasu a vlastně celý jeho zamračený výraz mi nahnal husí kůži. Něco se sakra podělalo.

"Jakou?" Jako by ani nevnímal moji přítomnost, založil si paže na prsou.

"Zachytili jsme Callumovu stopu." Najednou jako by se se mnou zatočil celý svět. Pro oporu jsem se chytila zdi, ale kvůli kluzkém filmu kterou zanechala voda mi po ní ruka sjela a já skončila na kolenou. V kaluži té černé krve ke které jsem se ještě nedostala.

Callum? Do hajzlu.

"Hej, v pohodě?"

"Ne, sakra," odpověděla jsem upřímně a vyškrábala se zpátky na nohy. Potom mi něco docvaklo. "Počkej, chceš mi říct, že ta holka neutekla sama, ale pomohl jí Callum?"

Marco přikývl. Chvilku jsem zpracovávala, co se právě děje. Jeden z našich zdrojů krve se dostal ven, ale aby těch problémů nebylo málo, pomáhal mu při tom Callum. Marcův bratr. Divila jsem se, že kvůli tomu nevyšiluje ještě víc než já.

"Musíme je najít," prohlásila jsem nakonec rozhodně, ale od svého šéfa jsem dostala zápornou reakci.

"Ne."

"Co?! Proč jako ne?!" Dobře, možná jsem se chovala trochu hystericky, ale při pomyšlení na Callumovy tmavé, slídivé oči jsem si nemohla pomoct. Byl to parchant nejtěžšího kalibru, a Marco by měl jakožto náš vůdce vědět, co by se mohlo stát, kdybychom ho nechali na pokoji. Převzetí klanu do vlastních rukou je ještě ta lepší možnost.

"Má něco v plánu. A chce to udělat tady," řekl a věnoval mi jeden ze svých slavných, pronikavých pohledů. "Takže si na něj počkáme."

"To si snad -"

"Mlč, Violet. Zapomínáš s kým mluvíš," upozornil mě ostře. "Uděláme to tak, jak jsem řekl, je to jasné?" Jeho tón byl teď daleko podrážděnější. Hneď jsem zalitovala, že jsem s ním vůbec smlouvala.

"Ano, Marco," odpověděla jsem poslušně a lehce sklonila hlavu, jako důkaz respektu vůči němu. Koneckonců, dlužila jsem mu mnohem víc než svůj život. Callum, rezonovalo mi v hlavě.

Dlužila jsem mu svou hrdost.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nigel Athi Nigel Athi | 1. září 2014 v 15:47 | Reagovat

Je to lepší než jsem čekal. ^^
Už se těším, na to co má Callum v plánu! :D

2 Nigel Athi Nigel Athi | E-mail | 1. září 2014 v 15:48 | Reagovat

Jinak jsem ti poslala email. :)

3 Clarissa Clarissa | Web | 2. září 2014 v 15:21 | Reagovat

To se mi líbí. :D

4 Lianne Lianne | E-mail | Web | 2. září 2014 v 16:41 | Reagovat

[1]: Tak to jsem ráda:) Já vlastně taky:D

[3]: Děkuji:D

5 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 6. října 2014 v 17:41 | Reagovat

Niektorí ľudia už upíroviny nemôžu ani cítiť. Ja osobne som sa im poslednú dobu tiež snažila vyhýbať, pretože mi prídu všetky na jedno kopito. Ale dnes bola na intráku taká Nuda... A ten obrázok k tvojej poviedke vyzeral TAk dobre... Že som to predsa len riskla.
A dobre som spravila.
Tak po prvé - veľmi pekne napísané. Sem tam sa ti viac krát za sebou opakuje rovnaké slovo, ale inak je to veľmi pekne plynulo čitateľné. Žiadne pubertálne lego vetičky naskladané do nelogických puzzle plných klišé. Fakt sa to dalo čítať :)
No a za druhé... Celý čas som rozmýšľala čo sa tom tam do pekla vlastne deje? To odhalenie ku koncu bolo epické. A náznak zápletky o prevzatie klanu je tiež značne zaujímavý... Hlavná hrdinka je sympaťáčka a...
Vskutku podarený prológ. Zaujme, vtiahne čitateľa do deja... Awwesome. Tak ja sa idem vrhnúť na to pokračovanie... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama