III. Kapitola - Déjà vu

29. října 2014 v 14:10 | Lia |  Klan
Ani nemůžu uvěřit tomu, že jsem třetí kapitolu dokončila tak rychle. Psalo se to skoro samo, opravdu. Navíc jsem si dokoukala anime na které jsem se chystala už velmi dlouho, a mám ze sebe dobrý pocit. No, ono to po prázdninách přejde.
Jak jsem řekla, kapitola je hotová a má délku, kterou jsem chtěla. Ohledně chyb si nejsem dvakrát jistá, opravila jsem slova podtržená Wordem, a víc jsem se tím nezabývala, ale pokud tam bude nějaké opakování slovíček či nesmyslná slovní spojení, omluvte mě. Sama se svou prací moc spokojená nejsem, tahle kapitola je taková z těch méně akčních, ale na druhou stranu se v ní dozvíte trošku víc o Violetině minulosti.
Těším se na vaši odezvu!

PS: Myslím, že brzy přibyde čistě deníčkový článek, mám potřebu se vykecat.
PPS: Jakékoliv otázky mi můžete posílat na mou stránku na Asku, odkaz je v menu, ráda vám odpovím.
PPPS: Odhodlávám se ke změně designu, ale nejsem si moc jistá, co myslíte?




III. Kapitola - Déjà vu

Hm.

Z lovce kořistí v několika hodinách... to přece taky není špatný zvrat událostí, ne? Svou nebetyčnou blbostí jsem musela přesahovat snad i Měsíc. Sakra, dalo by se říct, že netopýři byli oproti mě Einsteini.

Jít a toužit po něčí smrti mělo trvat déle než den a pár hodin. Chyběla mi tu ta známá hra na kočku a na myš, kterou měl Callum tolik v oblibě. A nebo jsem se jednoduše nemohla smířit s tím, že teď ležím připoutaná k jeho posteli s prokousaným krkem a očima obrácenýma ke stropu. Když mě sem uklízel, zasáhl mě náhlý příliv vzpomínek. Na téhle posteli se dělo věcí. Bohužel většinou nepříjemných.

Ach jo. Spíš než rozzuřeně, jsem si připadala směšně. Tolik k tomu, že Marcovi dokážu svou nezničitelnost.

Po devětasedmdesátém pokusu o oproštění svých rukou ze želízek jsem to vzdala a pořádně si prohlédla vzorek stropu. Lustr se nade mnou přestal točit už před hodnou chvílí, jenže ta věc co mi Callum píchnul zapříčinila nejen mé chvilkové bezvědomí, ale také dlouhotrvající oslabení a deziluzi. Takže i když bych jindy bez problému urvala pouta z postele i s jejím sloupkem, teď jsem tu možnost neměla, a to mě deptalo. Skoro jako bych byla... člověk. Jen při té myšlence se mi udělalo špatně.

Všechno co jsem zažila před proměnou je pro mě rozmazané, nemám na to období jasné vzpomínky. Na jednu stranu je to tak nejspíš lepší. Na stranu druhou... ráda bych znala detaily svého smrtelného života. S jistotou vím, že jsem měla rodinu. Ale nikdo kromě Agnes z ní nezbyl a Agnesina paměť na tom byla stejně jako ta má.

Hlasité rozražení dveří přerušilo klidný tok mých myšlenek a má hlava se automaticky převrátila ke straně. Ve futrech stál Callum a blahosklonně na mě shlížel. Zvedl se mi žaludek.

"Taky tě rád vidím," poznamenal poté, co si prostudoval můj výraz.
"Jdi do -"

"Hajzlu. Ano, lásko, já už jsem to pochopil." Udělal své rozmáchlé gesto zahrnující celou místnost a přešel ke konferenčnímu stolku před postelí. Teprve teď jsem si všimla, že drží něco v ruce. Sáček s krví, došlo mi, když obsah toho něčeho začal vylévat do skleničky. Začaly se mi sbíhat sliny a dokonce jsem zvažovala, že ještě jednou zkusím škubnout svými pouty, ale pak k tekutině přihodil cosi nápadně podobného bílému prášku a brčko, a chuť mě přešla. Nenechám se znovu zdrogovat.

Přistoupil k posteli a jednou rukou mi nadzvedl hlavu, zatímco v té druhé svíral sklenici. Nejspíš si myslel, že budu celá šťastná spolupracovat, soudě podle pohledu který mi věnoval, když si všiml mých pevně semknutých rtů.

"Nemáš žízeň? Klidně se napij," povzbudil mě s pozvednutým obočím. Nehodlala jsem riskovat že mi to brčko strčí až do krku a raději jsem zavrtěla hlavou. "Buď to půjde po dobrým, nebo po zlým. Záleží na tobě." Jeho pohled ztvrdl a být člověk, asi mi to nažene strach.

"Tak fajn," štěkl, když jsem neodpovídala a s prásknutím položil skleničku na noční stolek. "Jenom si to zhoršuješ."

Strašně moc jsem chtěla, aby zase odešel a nechal mě tu o samotě, vymýšlet si plán útěku. A chvilku to vypadalo, jako by to tak i zamýšlel udělat. Ale potom se zarazil, několika kroky překonal vzdálenost mezi ním a postelí a zakousl se mi do krku.

Nebylo to nic, na co bych se mohla připravit, a rozhodně se v tom nenacházela žádná něha nebo jemnost, jako se při výjimečných příležitostech stávalo. Choval se jako predátor a choval se tak schválně. Chtěl, abych věděla, jak moc to může bolet, jestli nebudu spolupracovat. A já to věděla.

Se zavřenýma očima a kousajíc se do jazyka abych nekňourala jsem jeho krmení přetrpěla až do té doby, dokud neměl dost. Odtáhl se ode mě a spokojeně si prohlédl další z mnoha značek které po sobě zanechal. Zřejmě byl se svou prací spokojený, protože jeho výraz zase změkl a on mě klouby prstů pohladil po lícní kosti. Při pohledu na černou tekutinu která mu z koutku úst stekla po bradě jsem ucukla z jeho dosahu. Odvrátila jsem hlavu k zataženému oknu tak, aby mi neviděl do obličeje, ale především aby neviděl to, jak se mi oči začínají plnit slzami.

Po chvilce se jeho přítomnost ztratila ze vzduchu stejně jako přetrvávající kovový pach mé krve. Když mě kousl... zahltila mě lavina protichůdných pocitů a myšlenek a... vzpomínek. Nešlo to zastavit, bylo to jako sledovat retrospektivní film vlastních prožitků. Dodneška jsem nezapomněla na měsíce, které jsem strávila v téhle místnosti, na téhle posteli. Byla jsem jako jeho osobní krevní banka a na světě neexistoval horší pocit.

Nedovolila jsem slzám aby mi stekly na tváře a zatlačila je zpátky odkud přišly. Lítost v mé hlavě nahradil vztek, skoro jako by mi hořel pod kůží. Za všechno mohl Callum. Ano, byla to jenom jeho vina.

Pamatovala jsem si, jak to vlastně začalo. Znala jsem ho už strašně dlouho, byl dokonce součástí našeho klanu, ale najednou se kolem mě prostě začal chovat jinak. Snažil se mě dostat do postele, stejně jako všechny upírky kolem. Někdy se mu to povedlo, někdy ne. A já o něj neměla zájem. Bohužel to vypadalo, jako by si dal za úkol mě prostě svést. A jednoho večera, kdy jsme všichni až moc pili a až moc se k sobě měli, se mu to podařilo. Což byla osudová chyba, které nikdy nepřestanu litovat. Následující ráno jsem se probudila s ohromnou bolestí hlavy a jedním zápěstím připoutaným k čelu postele. V tomhle stavu jsem byla asi tři měsíce, než na to všechno přišel Marco a dostal mě od svého bratra pryč. Vyhostil ho z klanu, což se stávalo velmi zřídka, a Callum se přidal ke konkurenčnímu. Od té doby se pokusil Marcův klan převzít celkem dvakrát, a ani jednou se mu to nepodařilo. Jinak jsem o něm neslyšela.

Až doteď.


* * *


"Měla by ses napít," pravila služka (nebo otrokyně, kdo ví), kterou ke mně Callum poslal kvůli výměně oblečení. Ale i když bylo to moje pořád místy vlhké a hlavně celé špinavé, odmítla jsem. Po půl hodině přesvědčování se rozhodla mi vnucovat něco jiného. Tu zpropadenou krev s omamnými prášky.

Komu jsem co nalhávala, nezesílím ani s ní, ani bez. Mohla jsem to risknout a napít se, ale v cestě mi stála vlastní hrdost. Jednou jsem Callumovi řekla, že se nenapiju, tak se prostě nenapiju. Tečka.

Děvče, odhadem sedmnáctileté, se s povzdechem natáhlo k nočnímu stolku a něco z něj sebralo. Když tu věc polkla, došlo mi, že to byly prášky. A zbytek jsem si domyslela téměř okamžitě. Má reakce byla bezprostřední.

Zběsile jsem škubla pouty a hodila hlavou ze strany na stranu.

"Ne, nedělej to," přikázala jsem jí s hlasem nebezpečně kolísajícím na hraně vzteku a zoufalství. K mé smůle nedbala na mé protesty, vzala ze stolku něco podobné žiletce a krátce si tím přejela po krku. Ne hluboko, ale dost na to, aby vytryskla krev. Potom se nade mě naklonila a nechala aby první kapka dopadla na mou tvář.

Skoro se mi zatmělo před očima. Do jazyku mě škrábl jeden špičák když jsem si nevědomky olízla rty. Všechno kolem jako by se rozmazalo a já byla schopná se soustředit jen na ten drobný, perfektní řez ze kterého volně stékala temně rudá tekutina. Nepila jsem už skoro dva dny. Potřebovala jsem to. Potřebovala jsem to jako feťák další dávku. A neděsilo mě to, byl to známý, bezpečný pocit. No a tak jsem to přijala.

Stačilo se jen trochu přiblížit a kousnout. Když mi krkem plynuly proudy vroucí, živé krve, nemyslela jsem na to, že jsem udělala přesně to, o co se Callum snažil, ani na to, že právě dobrovolně přijímám omamné látky, dokonce ani na to, jak je mi zrovna mizerně, a zima a mizerně. Myslela jsem jen na to, že dokud mám tohle, bude dobře.

A taky bylo dobře, než mi mou dárkyni někdo oderval od úst. Ve své euforii jsem se ale ani nedokázala rozzuřit. Zabořila jsem hlavu hluboko do polštáře a někde mezi zvuky dvou hlasů a bouchnutím dveří si hladově olízla rty a zavřela oči. Dýchala jsem zrychleně a tak nějak přerývaně a najednou mi bylo skvěle. Krásně.

A sakra, došlo mi vzápětí. Ta holka si nevzala uklidňující prášky na spaní. Muselo to být něco povzbuzujícího, nějaké vitamíny, nebo tráva, nebo... nic mě nenapadalo. Ale pokud mě to mělo vyřadit z provozu, udělalo to přesný opak. Najednou jsem měla strašný přebytek energie.

"Už se cítíš přátelštěji?" zavrněl mi vedle hlavy povědomý, nakřáplý hlas. Závan dechu na hrdle a naskočila mi husí kůže. Mohla jsem ho z hloubi duše nenávidět, ale část mě, pohřbená někde pod nánosy mrtvých citů, pořád očekávala ten akt jako něco posvátného. Pití krve, mezi upíry velmi intimní zážitek, se zkrátka nedalo jen tak ignorovat. Nesnášela jsem toho, kdo mě kousal, ale samotné kousnutí jsem milovala.

Proto jsem místo nevybrané odpovědi vydala jen přidušený sten a hlavu jsem naklonila ke straně tak, abych mu zajistila lepší úhel. Bez zaváhání do mě zabořil zuby a přidržel si mě na místě jednou rukou v mých vlasech. Kdybych mohla, asi mu to gesto vrátím, vzhledem ke stavu v jakém jsem se nacházela. Po tomhle uvědomění jsem mu najednou byla vděčná za to připoutání. Pravděpodobně bych už nikdy nebyla schopná si odpustit, kdyby se něco takového stalo.

Po několika vteřinách mě pustil a postavil se, aby si mohl prohlédnout nové kousnutí.

"Ale... Vypadá to, že tady si to někdo užívá." Zněl strašně nafoukaně. Skoro jako by byl hrdý na to, do jaké pozice mě dostal. A to on nejspíš byl.

"Zavři klapačku," doporučila jsem mu slabě a snažila se nevnímat proud krve, který mi tekl po krku. S menším uspokojením jsem pozorovala, jak mu spadl úsměv a dovolila si vychutnat vrtkavý pocit vítězství. Jenže jsem mohla tušit, že nad Callumem nikdo nevyhrává.

"Takže ti to nestačilo? No tak fajn." A než jsem se stačila pořádně rozkoukat, strhl mi mikinu z ramene a zahryzl se do něj. Sykla jsem bolestí, protože na tomhle nebylo nic intimního, ani příjemného. Čišela z něj touha mi ublížit.

"Doufám, že budeš hodná holka a o nic se nepokusíš. Adie tě za chvíli přijde umýt a převléct. Je to člověk, pro ty máš přece slabost, ne?" poznamenal posměšně, když se chystal opustit místnost. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že jménem Adie myslí děvče, ze kterého jsem před několika minutami pila. Nezmohla jsem se na odpověď.

Když odešel, zadoufala jsem, aby měl nějaký dlouhodobý pracovní úkol a nechal mě co nejdéle na pokoji. Jedině tak jsem byla schopná zachovat si ještě nějakou sebeúctu.

Vnitřně poražená a hlavně ponížená jsem už nechtěla nikoho vidět. Na to ještě nějakou lidskou holku, mimo jiné také živoucí důkaz toho, jak snadné je oslabit mě. Nicméně, nehledě na to, v jakém stavu byla moje psychika, povzbuzující prášky pořád působily. Chtěla jsem vstát, začít něco dělat, hýbat se, cokoliv... Zkusila jsem cuknout s pouty, ale výsledek mého snažení byl stejný jako předtím.

Otočila jsem hlavu k oknu a neklidně si prohlédla vzor závěsů. Byly tmavě zelené se zlatým lemováním. Mělo to nejspíš působit vznešeně, ale ve skutečnosti to vypadalo spíš jako kus hadru z blešího trhu co si na královský kousek jen hraje. Tak trochu mi to připomínalo Calluma. Dokonalý vzhled a zkažené jádro.

Když už jsem myslela, že se snad budu muset pokusit usnout, dveře se tiše otevřely a dovnitř vešla Adie. Nepodívala se mi do očí, ale to jsem ke spatření náplasti na jejím krku nepotřebovala. Sakra. Pohled mi mimovolně klouzal po starých jizvách, které se na bledé kůži nacházely. Zajímalo mě, jak dlouho tu asi je. Byla opravdu dost mladá a něco takového mi přišlo strašně kruté.

Ano, v Marcově klanu je krevní banka naplněná zdroji, ale všem těm zdrojům je více než dvacet tři let a nikdy se jednoho nekrmíme víc než dvakrát denně. Navíc si vždycky vybereme někoho, kdo nemá žádnou rodinu, tím pádem ho nebudou ostatní hledat. A Adie vypadala jako někdo, koho budou lidi hledat.

Byla mladá, blonďatá, s porcelánovou tvářičkou a nevinnýma, modrýma očima. A právě teď taky několikrát prokousnutým hrdlem. Pozorovala jsem ji jak v umyvadle v rohu pokoje napouští do kbelíku který si s sebou přinesla teplou vodu a přidává mýdlo. Od svého příchodu ještě nepromluvila.

"Jak dlouho tu jsi?" zeptala jsem se, můj hlas nápadně připomínající vraní skřehotání. Jako bych nic neříkala věky.

Adie se ke mně otočila čelem a chvilku si mě prohlížela. Potom sklonila hlavu a zadívala se na podlahu, jako by ji najednou strašně zajímalo dřevo, že kterého je vyrobená.

"Půl roku," hlesla nakonec.

Půl roku? Půl roku tu dělá služku? No páni.

Ignorovala můj překvapený výraz, přistoupila k posteli a aniž by mě na cokoliv upozornila, uvolnila mi pomocí klíčku jednu ruku z pout. Šokovalo mě s jakým klidem to udělala. Jako by vůbec neměla strach o svůj život. I jednou rukou jsem jí mohla šeredně ublížit, ale vypadalo to, že si to vůbec neuvědomuje. Nebo si to spíš nechce uvědomovat.

"Můžeš se svléknout?" zamumlala slabě. S napůl otevřenou pusou jsem se na ni podívala a snažila se vyčíst z výrazu jejího obličeje, co to má znamenat. Ale došla jsem k závěru, že ta holka si snad už vůbec neuvědomuje co dělá. Navíc mi přišlo podivné, že Callum by mi nechal takhle směšně nápadnou šanci k útěku.

"Nech mě jít," vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě. Adie mi nevěnovala jediný pohled, jen zavrtěla hlavou a zastrčila si pramínek blonďatých vlasů za ucho.

"To nemůžu."

"Když uteču já, můžeš utéct i ty," snažila jsem se ji přesvědčit. Teprve teď zvedla hlavu a oplatila mi pohled. Až na to, že ten její byl úplně prázdný, skoro mrtvý.

"Nemám kam jít," pronesla. Bylo zvláštní pomyslet si, že tahle sladká holčička, splněný sen každých rodičů, nikoho nemá.

"Nemáš žádný příbuzný? Bráchu? Nebo ségru? Nebo vzdálený bratrance? Někam přece musíš jít."

Ale ona na všechno odpověděla záporně. Začínala jsem být zoufalá. Možnost útěku jsem měla na dosah ruky, a přece byla tak daleko. Ano, pořád jsem mohla chňapnout po její ruce, vyrvat z ní ten klíček, nebo ji nějak jinak vyřadit z provozu, ale... nechtěla jsem jí ublížit. To by pak znamenalo, že jsem převzala Callumovy zvyky.

"Přece tady nechceš strávit zbytek života," vybuchla jsem nakonec a snažila se ji povzbudit úsměvem, který musel působit spíš jako křečovitý škleb.

"Brzy umřu," vypustila z pusy s výrazem, který naznačoval úlevu. Teď jsem nechápala. Jak to myslela, že brzy umře?

"Co? Proč -"

"Mám rakovinu slinivky."

Takovou odpověď jsem upřímně nečekala. Smrtelné choroby pro mě tak nějak přestaly existovat, když jsem byla ve viktoriánském Londýně přeměněná. Od té doby jsem nad nimi moc nepřemýšlela, zkrátka mi něco takového nedělalo moc starostí.

"To je mi -"

"Na," hlesla a podala mi klíček od pout. Sevřela jsem ten studený kousek kovu v ruce a věnovala jí další nechápavý pohled.

"Já ti nerozumím. Vždyť jsi říkala, že mě nepustíš."

"Nedělám to kvůli tobě. Dělám to kvůli Callumovi." Než jsem se stačila divit faktu, že právě dala dohromady dvě souvislé věty, došlo mi to. Adie byla do Calluma zamilovaná. Tak moc, že byla schopná obětovat svůj život pro to, aby byl šťastný. Veškeré mé předchozí domněnky o téhle holce vzaly za své, když jsem si uvědomila, jak neuvěřitelně byla blbá.

Neodpověděla jsem jí, místo toho jsem se snažila co nejrychleji odemknout i pouta co bránila v pohybu mé druhé ruce. Ani jsem si nestihla užít pocit obnoveného krevního oběhu a malátně jsem se postavila na nohy. Adie studovala cosi na své dlani, hádám, že si ani nevšimla toho, jak kontroluji denní dobu. Slunce pomalu klesalo za obzor a osvětlovalo tak spadané listí na zemi do purpurova. Skoro jsem nemohla uvěřit svému štěstí.

A to na tom bylo špatné. Všechno se zdálo až moc jednoduché. Skoro jako by to někdo naplánoval. Ale nejspíš to nebyl ten případ.

Když jsem se chystala z okna skočit na pečlivě udržovaný trávník, naposledy jsem se na tu hloupou holku otočila.

"On za to nestojí, víš. Jsi si jistá, že -"

"Prostě už zmiz."

A než jsem se stačila pouštět do hlubokých úvah o žárlivosti, udělala jsem krok do prázdna pode mnou.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 C.V.O.K. C.V.O.K. | Web | 1. listopadu 2014 v 12:33 | Reagovat

Huh. Callum je väčší sviniar, ako som si myslela. (inak, dostalo ma to prirovnanie jeho osobnosti zo záclonami :D poníženie na najvyššej úrovni :D) Adie je duševne chorá. Chuderka. Veď ona na to raz príde, že sa zapozerala do zlého smeru... Možno že už čoskoro - keď pán C. zistí, že ju nechala utiecť. Teda, za predpokladu, že to všetko nebolo vopred naplánované. Lebo to všetko vyzerá podozrivo jednoducho... Och joj. Takto to useknúť... V tom najnapínavejšom - to sa robí? No fuj! :D My chceme pokračovanie!

2 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 2. listopadu 2014 v 19:49 | Reagovat

Teprve před chvílí jsem si uvědomil, že jsem tenhle díl ÚPLNĚ PŘEHLÉDL :O
Rychle jsem to tedy napravil a je to úžasné, úžasné a ještě jednou úžasné. Tak sugestivní vhled do myšlenek hlavní hrdinky... budu na tom závislý hůř, než upír na krvi :D

3 Lianne Lianne | E-mail | Web | 2. listopadu 2014 v 23:51 | Reagovat

[1]:  Ano, Callum se mnohdy nezdá:D Adie je duševně chorá... stejně jako já:D Nech se překvapit:) A useknuté konce jsou u mě na denním pořádku, promiň:D Pilně na něm pracuji:D

[2]:  Stává se i v lepších rodinách:D
Jsem moc ráda, že tě to baví. Vlastně jsem poctěna faktem, že takhle zaměřenou povídku čte i kluk, opravdu to pro mou tvorbu dost znamená:)
A bude hůř:D

4 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 4. listopadu 2014 v 16:17 | Reagovat

[3]: Bude hůř? Těším se :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama