IV. Kapitola - Signály

7. listopadu 2014 v 22:58 | Lia |  Klan
No hádejte, kdo se stavil?
Ano, vím, jak moc jsem vám chyběla. Ale zas taková doba to taky nebyla, tak to necháme být. Mám pro vás v pořadí už čtvrtou kapitolu a upřímně doufám, že si ji užijete. O průběhu mého mizerného života se dozvíte v dalším deníčkovém článku, který už chystám a myslím, že mým (ne)štěstím a karmou se opravdu pobavíte. Jen já se nesmála. No co už.
Těším se na vaši odezvu!

PS: Omlouvám se za případné chybky.





IV. Kapitola - Signály

Ať to vypadalo jakkoliv, základna Klanu nebyla místem, kde se věznili upíři. Jen... měla přísnější pravidla ohledně opouštění jejích prostor. Jedním z nich bylo například nahlášení vůdci kam, a kdy jdeme. Což jsem neudělala. Další důvod pro to, abych se zatím nevracela.

Marcova klidná, rezervovaná povaha tomu nenapovídala, ale když chtěl, uměl být dost děsivý. A na mém seznamu celoživotních přání se rozhodně nenacházela touha namířit jeho vztek proti sobě. U srdce mě bodla lítost, když jsem si uvědomila, že hromosvodem pro tenhle hněv se teď stala Agnes. Pokud mě Marco někdy přijme zpátky ke klanu, zařídím, aby něco takového už nikdy nemusela podstoupit.

Půda pod mýma nohama byla prokřehlá a místy vyloženě zákeřná, když se propadla pod každým druhým krokem, který jsem ušla, ale zastavit jsem se nemohla. Mohli mě sledovat. Callumovi psi. Nebo ti Marcovi. Těžko říct, jestli jsem z té jeho zatracené pasti opravdu vyvázla. A navíc mě hluboko začal hlodat ten známý, nepříjemný pocit.

Začínala mi chybět krev. A to bylo opravdu špatné.

O pár klopýtavých kroků později jsem konečně narazila na místo, které mi mohlo poskytnout alespoň částečný úkryt před pomalu ale jistě vycházejícím sluncem. Bílý altánek který stál uprostřed jednoho z menších detroitských parků přímo zářil do dálky a nabízel mi tak dutý prostor mezi vysokou podlahou a studenou zemí. Bez sebemenšího zaváhání jsem se k němu dostala a z boku vyrvala jedno ze silných prken. Po krátkém odhadu jsem dospěla k názoru, že jo, tam jsem schopná se procpat a i kdyby ne, tak se tam procpu, a vsoukala se dovnitř. Prkno jsem se pokusila vrátit na původní místo a soustředila se jen na to, abych si zklidnila dech.

V náhlém chladu a tmě mi začaly hlavou plynout myšlenky a alarmy gigantických rozměrů. Musela jsem se odsud dostat hned poté, co zapadne slunce, protože je jen otázkou času, než mě tu v noci někdo najde. Marco či Callum. A nelíbila se mi ani jedna varianta.


* * *


Dveře do nyní tiché místnosti se rozletěly a málem vypadly z pantů. Když Callum vešel, chvilku nemohl uvěřit vlastním očím. Postel byla chladná a hlavně prázdná, s párem pout pohozeným na polštářích a klíčkem výsměšně ležícím pod nimi. Ačkoliv uvnitř pěnil, navenek dal své rozhořčení najevo jen prudkým nádechem a výdechem.

"Adie!" zahřmělo po chodbách, kam následně vyběhl a začal zběsile prohlížet ostatní pokoje. Adie věděla, že s ním bude mít problém, což ji ovšem neodradilo od odstranění případné konkurence. Moc dobře věděla, jaký vztah měl k té upírce a i když si to nechtěla přiznat, bylo jí jasné, že v momentě rozhodnutí by jí nevěnoval jediný pohled a slepě následoval ji. Vždyť ona představovala živoucí důkaz toho, že oproti upírovi u ní člověk nemá šanci.

Ale i přese všechny tyto protichůdné myšlenky se Callumovi postavila beze špetky strachu.

"Kde. Je. Violet?!" ucedil mezi zuby tiše a zpražil ji vražedným pohledem. Nepochybovala o tom, že by ji hned s radostí zabil.

"Venku," hlesla. Následovala dlouhá pauza, kdy nikdo z nich nepromluvil.

"Jak to do hajzlu myslíš, venku?!"

"Pustila jsem ji." Než stihla mrknout, její záda narazila o studenou stěnu chodby a do ramen se jí zarývaly jeho prsty. Přestával se ovládat.

"Uvědomuješ si, jakou blbost jsi udělala?" zavrčel jí do ucha a aby podpořil hloubku svých slov, dvakrát jí škubl v pokusu zdůraznit význam právě vyřčené otázky.

"Udělala jsem to kvůli tobě. Dělala ti jen problémy -"

"Vůbec nic neříkej. Dost riskuješ zlomení vazu. A to se lečí hůř než rakovina," sykl a pustil ji. Jeho slova jí cíleně ublížila víc, než si myslela že ublíží, protože na podobné poznámky už byla zvyklá. Když se jí začala vzdalovat jeho záda, něco ji napadlo.

"Proč mě už prostě nezabiješ?" Callum se zarazil a napůl otočil.

"Protože tohle je pro tebe daleko větší trest."


* * *


Usnula jsem. Ach jo, špatný tah.

Nevšimla jsem si momentu, kdy zapadlo slunce, a možná proto mi můj mozek vnukl myšlenku že usnout by nebylo tak špatný nápad. No to byl, do hajzlu.

Marco stál se založenýma rukama přede mnou a věnoval mi ty svoje dlouhé nesouhlasné pohledy podtržené zamračením a vražednou jiskrou, zatímco já jsem se sbírala z ledové země kam mě zpod altánku vytáhl. Opravdu jsem si nedovedla představit lépe strávený večer, fakt.

"Mohla bys mi to nějak laskavě vysvětlit?" zavrčel výhrůžně a já se pod jeho pohledem ještě víc přikrčila. V tuhle chvíli jsem se neodvážila se postavit. A myšlenky mi pořád utíkaly k Agnes. A Callumovi. Kdyby se tu teď objevil, celá ta situace by se mohla dost ošklivě zvrtnout.

"No, víš... já jsem jenom... chtěla... Chtěla ven...?" Tak. Alespoň jsem to zkusila. Jestli mě chce za trest hodit pod slunce, mám alespoň čisté svědomí.

"Nekrm mě těma blbýma kecama, myslel jsem si, že ke mně chováš větší úctu." Ha. No tak to si namlouvej dál.

"Jenom jsem myslela, že -"

"Šla jsi proti mému nařízení!" zahřměl najednou, až ve mně hrklo. Zaraženě jsem mu zírala do obličeje, ze kterého jsem i v té tmě jasně vyčetla vztek. Copak vztek, Marco byl přímo rozzuřený. Otřásla jsem se, probudila se ve mně hluboko zakořeněná intuitivní podřízenost a já sklonila hlavu. "Víš, co by tě v tomhle případě mohlo potkat?"

"Marco, vážně mě to mrzí." Můj hlas zněl cize a jakoby vzdáleně. To, co se daleko nenacházelo, byl Marco. V jedné nanosekundě stál přímo přede mnou a shlížel na mě ze své úctyhodné výšky.

"Klan tě nechtěl přijmout zpátky. Ani si neuvědomuješ svoje štěstí." Zmateně jsem se zamračila a konečně se odhodlala postavit na nohy. Klepala se mi kolena a motala hlava. Nedostatek krve se na mě začínal dost významně podepisovat. Nechtěla jsem si ani představovat to, jak teď vypadám.

"Počkej... chceš mi tím říct, že se můžu vrátit?" Po krátké chvilce váhání stroze přikývl a dál na mě hleděl těma svýma temnýma, děsivýma očima. Sklonila jsem hlavu. "Děkuju."

Stalo se to tak rychle, že jsem ani nestačila nijak zareagovat. V jednu chvíli se mi jen slabě motala hlava a bylo mi zle od žaludku, v té další už jsem letěla vstříc zemi pod mýma nohama. Před tím, než jsem kompletně ztratila vědomí jsem zaregistrovala pouze to, že mě Marco pravděpodobně stačil zachytit a něco na mě právě mumlá. Ale to už bylo všechno zahaleno v nepropustné, mlhavě černé tmě.


Místnost, ve které jsem se probrala měla zatažené závěsy a nepropouštěla dovnitř žádné z venkovních světel. Soudě dle výšky oken jsem se nacházela zpátky v hlavním sídle klanu. A na světě snad neexistovalo místo, kde bych se momentálně nacházela raději. Nadechla jsem se známého vzduchu a spokojeně zase vydechla.

Po chvilce odpočinkového polehávání bez skutečného spánku jsem se přinutila opět zprovoznit svůj mozek a zamyslela se nad tím, co se asi stalo. Poslední věc, o které jsem věděla bylo selhání mého vědomí a Marcova nezřetelná slova. Hádám, že účinky nedostatku krve se na mě poznamenaly víc, než jsem si byla původně ochotná přiznat.

S povzdechnutím jsem se přetočila na bok a s odvrácenou tváří rozsvítila lampu na nočním stolku. Do očí mě udeřilo prudké světlo, ale dřív, než jsem si na něj stihla zvyknout, všimla jsem si bílé dopisní obálky a skleničky krve.

Papír se se zašustěním rozložil na mých kolenou, zatímco já jsem líně popíjela tekutinu ze sklenice.


Až tě to přejde, přijď do mé pracovny,
Marco.


No, to znělo velmi pozitivně. Ve skrytu duše jsem tajně doufala, že mě neplánuje seznámit se zdejšími mučícími nástroji a pomůckami.

Pohodila jsem dopis na postel, zvedla se a počkala, než se se mnou začne točit svět, abych mohla pokračovat ve své cestě. Nebyla jsem dvakrát přesvědčená o tom, že chci našeho vůdce právě teď vidět. Jestli mě sem musel celou tu cestu nést, uměla jsem si dost živě představit jeho náladu.

S tichým zaklepáním na dveře jsem vešla do jeho pracovny a chystala se zavolat jeho jméno, abych ho lépe našla, ale pak mi pohled sklouzl k masivnímu psacímu stolu. Na kterém momentálně spal Marco.

Najednou mě popadla lítost, když jsem ho takhle viděla. Musel být opravdu vyčerpaný, když usnul u práce, a to je u upíra opravdu vzácnost. Sledovat ho když spal, bylo ve své podstatě dost neetické, ale nemohla jsem si pomoct. Jen tak si tam ležel, potichu oddechoval a do obličeje mu padaly některé pramínky čokoládových vlasů. Vypadal klidně, vyrovnaně. O moc jinak než Marco, který na mě nedávno křičel a já opravdu myslela, že mě na místě zabije.

Potom mě ale ten pocit přešel a já si decentně odkašlala a přešlápla z místa na místo. Vymrštil se do sedu a zabodl do mě svůj konečně bdělý pohled.

"Violet," pronesl vážně. Zbaběle jsem se vyhnula jeho pohledu a s pocitem, jako by mohl vidět až na samé dno mé duše, začala zkoumat vzor tmavých, lakovaných parket pode mnou.

"Musím ti zadat nějaký kázeňský postih," pokračoval nacvičeně. "Kdyby se něco podobného stalo již poněkolikáté, nejspíš by tě čekalo vyhoštění, nebo pár týdnů s vynucovacími prostředky. Ale," Rázem jsem ožila a zvedla hlavu, abych se mu mohla podívat do očí a zapátrat po pár známkách výsměchu či lži. Nic. "Dokázal jsem přesvědčit ostatní, aby ti dali ještě šanci. Úplně z toho ale nevyvázneš."

Se zatajeným dechem jsem čekala, co z něj vypadne a myslela, že samým napětím snad prasknu.

"Po dobu dvou týdnů mi budeš dělat osobní asistentku. Postaráš se o všechno, na co já sám nemám čas a uděláš to, co ti řeknu. Je to jasné?"

Nemusela jsem ani váhat. "Ano."

"Výborně. Teď můžeš jít. Agnes na tebe už čeká," poznamenal, o poznání mírněji. "Nic se jí nestalo, potvrdili jsme si, že mluví pravdu a o tvém útěku podrobnosti opravdu nemá," dodal ještě, když si všiml nejistého výrazu mé tváře. S kývnutím jsem se otočila ke dveřím a chystala se opustit tohle ponuré místo, když mě ještě něco napadlo.

"Jak jsi mě vlastně našel?" No, nebylo dvakrát moudré pokoušet Marcovu trpělivost, ale linie mezi námi byla už dávno překročena, tak co na tom sešlo.

"Violet, myslel jsem, že už jsi se poučila," pokáral mě lehce s nadzvednutým obočím. "Jestli se chceš ztratit svému klanu, musíš být nadobro mrtvá. Protože tvůj pach najdu kdekoliv, stejně jako pach všech ostatních. Jednou je mým úkolem nad vámi dohlížet, tak to taky budu dělat."

Raději jsem už nepodotýkala, že mi vůbec neodpověděl na zadanou otázku, a vykročila ven. Děkovala jsem snad všem existujícím božstvům, že chodby jsou liduprázdné. Až na mihotavá světla mdlých zářivek se tu nic nehýbalo. Potom jsem se z podivného transu probrala a pospíšila si k našim pokojům.

Těšila jsem se na Agnes. Ano, s největší pravděpodobností na mě bude opravdu naštvaná a chvíli se mnou nebude chtít mluvit, ale to mě nezajímalo. Hlavně jestli je v pořádku tak, jak říkal Marco. Možná ode mě bylo trochu hloupé, že jsem mu věřila. Ale nikdy předtím mě nezklamal, tak proč by se to teď mělo měnit?

Do dveří jsem vpadla bez zaklepání, či jakéhokoliv jiného varování předtím, než vejdu. Agnes na starém, rudém divanu nadskočila a s očima navrch hlavy si mě prohlédla. Jako by skoro nemohla uvěřit tomu, co vidí. Když se mi posléze vrhla kolem krku, jen jsem ji mlčky objala, zavřela oči a nechala se na chvilku ukolébat tím uklidňujícím pocitem. Prchavých věcí si vážíme nejvíce.

"Měla jsem o tebe hroznej strach," vzlykla mi do ramene. Pohladila jsem ji po hebkých vlasech a lehce kývla.
"Jsem v pohodě. Vidíš?" pokusila jsem se ji uklidnit a odtáhla se od ní na délku paží. Měla zarudlé oči a působila víc bledě než obvykle. Prohlédla si mě jen tak okrajově aby se neřeklo a posadila se zpátky na divan.

"Jsi normální?! Slíbilas, že se mi aspoň jednou ozveš," vyčetla mi najednou. Nestihla jsem ani mrknout a byla jsem zasypávána dalšími argumenty a poznámkami. Vesměs se všechny týkaly toho, jak o mě měla ona i Marco starost, jak vůbec nevěděli, co se mnou je, jestli jsem se náhodou nenechala spálit na popel při východu slunce nebo jestli jsem nebyla dehydrovaná a tak podobně. Celou tu dobu jsem na ni jen koukala s otevřenou pusou a zmohla se na krátké přikyvování.

"Nic se mi nestalo," přerušila jsem ji nakonec. Další slova, co jsem chtěla říct, už mi z úst nevycházela tak snadno. "A... Callumovi taky ne."

Agnes nechápavě nakrčila obočí a naklonila hlavu ke straně. Tenhle zvyk si s sebou nesla už od dětství a nikdy se ho tak úplně nezbavila. "Jak to myslíš?"

"Myslím to tak, že je pořád naživu a vesele si po mě pátrá," přiznala jsem a rozhodila zoufale rukama. Přesně tohle byl ten problém, který mě celou tu dobu tížil. Jen pomyšlení na to, že mám toho hajzla v patách mi převracelo žaludek naruby a motalo hlavu.

Jenže hlavním důvodem proč jsem se tak bála, nebyl ten, že bych snad měla strach o svůj život - ten pocit jsem setřásla už dávno - ale ten, že jsem tak uvrhla v nebezpečí celý klan. Jestli jsem Calluma vyprovokovala do té míry, že mu přeskočilo ještě víc než normálně, bylo velmi obtížné odhadnout jeho další krok. S největší pravděpodobností by se měl rozhodnout pro naše napadení, ale to bylo dost předvídatelné, takže to nevypadalo dvakrát důvěryhodně. Potom tu zůstávalo jen pár nejasných možností, z nichž se mi nelíbila ani jedna.

"Violet... co se vlastně stalo?" vytrhla mě z mého transu Agnes a věnovala mi jeden dlouhý, pronikavý pohled. Velmi často mi tímhle připomínala ten nepříjemný pocit nevinnosti. Na to, kolik jí ve skutečnosti bylo let, působila až moc čistě, jemně. Obávala jsem se, že jednou toho někdo zneužije a já tu nebudu, abych ji mohla ochránit. Při tomhle pomyšlení mě bodlo u srdce.

"Nic," odbyla jsem ji. "Byla bych radši kdybys to nevěděla."

"Víš, že se mi můžeš svě -"

"Řekla jsem ne, Agnes. Dělám to kvůli tobě, nechceš to vědět."

Po tomhle výroku sklonila hlavu a částečně se tak skryla za blonďaté lokny, které jí do něj napadaly. Bylo mi jí opravdu líto, ale ve svém rozhodnutí jsem nehodlala couvnout. Snažila jsem se samu sebe přesvědčit, že to nebylo tím, že by to pro mě bylo ponižující, ale tím, že Agnes tyhle věci nemusela vědět. Zkazila by si tím tak mínění o své dokonalé sestře a to bylo to poslední co jsem potřebovala.

Potřásla jsem hlavou, abych z ní vyhnala všetečné myšlenky. "Zmáčkl tě Marco hodně?" zeptala jsem se a posadila se vedle ní, abych jí mohla položit ruku kolem útlých ramen. Zvedla ke mně hlavu a slabě se pousmála, než jí zavrtěla ze strany na stranu.

"Nic, co bych už nezažila a nepřežila."

"Myslím to vážně, jestli překročil hranice, tak -"

"Tak co?" ozvalo se najednou ve dveřích. Prudce jsem sebou škubla a otočila se ke směru hlubokého hlasu. Sakra. Ztěžka jsem polkla, stáhla ruku z Agnes a založila si ji i s tou druhou na prsou. Naivně jsem si představovala, že se mě tímhle způsobem sálá sebejistota a respekt. Ale nejspíš jsem stejně vypadala jen jako krysa skrčená u Marcových nohou.

"Tak bych si s tebou musela vážně promluvit," odpověděla jsem pohotově s pobaveným podtónem. Snažila jsem se nějak situaci odlehčit, protože atmosféra tu byla tak hustá, že jsem se jí pomalu dusila.

Marco, opřený o dveřní rám, na mě mrkl a pak svůj pohled přetočil k Agnes. Kývl na ni.

"Potřeboval bych s tebou mluvit," a zase odešel na chodbu. Má sestra se na mě jen omluvně usmála a pospíšila si za ním. Jenže ani jedno z toho jsem nevnímala. Místo toho se mi hlavou honily jiné, a možná nepodstatné věci. Proč?

Proč na mě Marco sakra mrkl?

|3. Kapitola| - |5. Kapitola|
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 8. listopadu 2014 v 12:43 | Reagovat

Tvé postavy jsou opravdu živé. Líbí se mi dialogy, ale i popisné pasáže - jsem jeden z těch mírně vyšinutých lidí, kteří ještě pořád nepřeskakují vysvětlující odstavce :D

2 Clarissa Clarissa | Web | 8. listopadu 2014 v 15:45 | Reagovat

Nepřemýšlíš náhodou o vydání knihy? Protože na to fakt máš...

Jenom bych doporučovala trochu zmírnit používám vlastních jmen. To je pořád Marco sem, Callum tam... občas tam dej třeba "on" nebo nějaké jiné zájmeno... ale záleží na tobě ;)

3 Lupus Lupus | 3. prosince 2014 v 16:50 | Reagovat

Moc povedený příběh. Je psán poutavě a přitom dost srozumitelně, opravdu mě velmi zaujal.
Těším se na další díl.

[2]: S tou knihou to není špatný nápad.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama