Unicorns and shit.

15. listopadu 2014 v 15:54 | Lia |  Myšlenky
Poslední dobou je mi o dost líp. Tímto chci všem poděkovat za pozitivní komentáře u předchozího článku, moc jste mi pomohli, mám vás ráda:)



Jak už jsem psala, poslendí dobou je mi líp.
Konečně jsem trošku přibrala a víc se směju. A abych to řekla jednodušše, jsem prostě šťastnější. Vím, že je to vaší podporou, lidmi kolem mě a dlouhodobější separací od rodičů. Navíc si dneska pořídím nějaká tílka abych si mohla snáz vrstvit oblečení, což vypadá jako pitomost, ale mě to udělalo neskutečnou radost.

Přiloženou písničku si pouštím pořád dokola - připomíná mi jednoho člověka co je pro mě moc důležitý a strašně nerada bych ho někdy ztratila a navíc má dokonalý videoklip, přijde mi hrozně krásný.

Pátá kapitola Klanu je na tom zatím nulově, ale jak se tak znám, až mě to popadne, napíšu ji během dvou dnů, takže to mi až tak velké starosti nedělá. Musím vám prozradit, že se strašně netěším na Vánoce. Tu atmosféru a sníh mám ráda, ale jakmile přijde na dárky a rodinný kruh, nijak mě to neláká. Dárky jsou drahé a složitě se vymýšlejí a já je všeobecně celkem nerada dostávám, protože nikdy nevím, co na to říct (Kromě čokolády ovšem... bože, jak já miluju čokoládu.) a jakmile přijde na rodinu... Nerozumím si skoro s nikým, takže to vypovídá o všem.

Jediné, na co se těším, jsou Vánoce na intru. Spolubydlo mi třetího odlétá do Austrálie s oddílem plavání a já se proto dočasně stěhuju ke dvěma koblihám u nás na patře. Bude to asi dost zajímavé, protože na pokoji jsme byly vždycky jen dvě, tak jsem zvědavá, jak to zvládneme.

Poslední dobou o sobě zjišťuju samé zajímavosti. Jsem celkem spokojená se svou postavou (ale nespokojená s obličejem, je strašně asymetrický) a vlasy (i když občas umí být šílené). Jsem schopna poslouchat tzv. mainstream, ale všeho s mírou. Líbí se mi, když mě někdo poškrábe (nechcete vědět jak jsem to zjistila.). Dokonale udržím tajemství ostatních lidí... ale když mám mlčet o svých tajemstvích, nejsem toho moc schopná = jediná vyjímka nastává, když se moje tajemství týká někoho jiného, to pak mlčím jako hrob. Moc si sebe samotné nevážím... není čeho. Přijala jsem fakt, že nikdy nebudu hezká. A nemám z toho depky.

Když si to tak čtu, připadám si jako dost rozpolcená osobnost. To mě přivádí k jedné otázce: Kdyby jste si mohli vybrat, čím nebo kým by jste chtěli být?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 15. listopadu 2014 v 20:26 | Reagovat

Jsem rád, že se cítíš lépe. S Klanem si nedělej hlavu, sice se na něj strašně těším (a určitě nejsem sám), ale alespoň si ho o to víc užiju, až konečně vyjde :D. Jo, taky mám trošku optimističtější náladu než obvykle :)
Ohledně tvé otázky: inu, jsem asi šťastný člověk, protože mi vyhovuje být mnou. Buď šťastný, nebo narcistický :D

2 Lupus Lupus | 3. prosince 2014 v 17:03 | Reagovat

Těší mě, že tvá nálada se zlepšila.
Na tvou otázku bych Ti asi odpověděla: Nevím. Přála bych si být buďto všemi nebo nikým (trocha filozofie :) )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama