Březen 2015

Work song

21. března 2015 v 16:52 | Lia |  Myšlenky
Páni, začít psát další kapitolu Klanu je daleko obtížnější než jsem si myslela. Ale možná to je tím, že můj počítač je ještě zlomyslnější než já. Ale když už se dostávám do fáze, kdy bych snad mohla něco stvořit, vždycky do toho něco přijde. Povětšinou škola, nebo rodiče, nebo náhlá potřeba se vybrečet. Škoda že zásadně nepláču před lidmi, opravdu by bylo fajn, kdybych kolem těch třesoucích se ramen občas měla cizí ruce.

Strašně se těším na léto, i když ho z duše nesnáším. Ale opravdu chci jít ven bez kabátu a šály, která se mi cpe div že ne do krku, a užít si sluníčko. Škola mě postupně ničí, stejně jako můj nevlastní otec. Když tak nad tím přemýšlím, on je vlastně ten důvod, proč jsem začala kouřit. Vždycky, když jsme se pohádali, utekla jsem ven a vyzvedla si svoje cigarety uschované u kamarádky. Neříkám, že mi nikotin a tabák pomáhají, ale když citím jak mě z toho bolí v krku, když jím prochází kouř, připadám si víc naživu.

A když už jsme u toho... dneska jsem se opravdu ošklivě rafla s tím, co si říká můj táta. To, co na těch hádkách nesnáším nejvíc, je kupodivu to, že pořád brečím a nemůžu pak pořádně mluvit. A to, že brečím před někým, komu je to úplně, ale úplně jedno a pokračuje ve svých kecech. To je taky ten důvod, proč jsem mu nikdy neřekla o tom, jak se cítím, když v zámku slyším rachotit klíče. Je to zažitá rutina, kdy se vždycky odněkud vrátil a první co udělal bylo, že mě seřval. Za cokoliv na co si vzpoměl. A proto dneska, nehledě na to, kde jsem, nebo kdo se vrací domů, vždycky když slyším klíče v zámku, ovládne mě čistá panika. Víte, co je to za pocit, když si uvědomíte, že až budete žít se svým přítelem, nikdy nebudete mít radost z toho, že se vrátil domů?

♤♠♣♧

Zatím je tenhle článek naplněný samými negativy, ale já opravdu postrádám nějaké pozitivní zprávy. Jediná možná je, že když jsem se dneska ráno vzbudila, visela mi na Messengeru zpráva od pana Y (z logických důvodů nebudu zveřejňovat pravé jméno) a měli jsme krátkou konverzaci. Nevím, jestli má holku, jestli ji mít chce, nebo jestli si se mnou psal ze slušnosti, ale abych pravdu řekla, moc mě to nezajímá. Já jen vím, že bude strašně divné, až se uvidíme v jídelně. Nejspíš to tak cítím jen já, ale to je mi taky jedno.

Všechno, na co jsem schopná se soustředit je jenom škola, hudba, psaní a cvičení. Oh, zapoměla jsem zmínit, že mám opět podváhu, ale co na tom už záleží. Je mi to fuk, dokud nemám anorexii.

When my time comes around,
lay me gently in the cold, dark earth.

No grave can hold my body down.

Only teenage / hipster posts | via Tumblr

Ale i tak vás miluju,
Lia.

V březnu je tu

15. března 2015 v 15:07 | Lia |  Myšlenky
Páni... fufufufuuu.

Ani vám tu nebudu vyprávět jak strašně zvláštní je zase psát do blogového editoru. Už nechci psát jak se omlouvám, a jak se další takováhle pauza už neuskuteční, ani nebudu dávat jiné sliby, protože - přiznejme si to - po nějaké době se to nejspíš stane znovu. Ale ráda bych vyjádřila lítost, že jsem odešla takhle beze slova. Ne, nebylo to kvůli nějakým problémům či lenosti, a pár minut na napsaní článku bych si v té záplavě učení taky našla, ale... asi jsem nechtěla.

Víte, před těmi třemi měsíci, nebo tak nějak, se o mém blogu dozvědělo docela dost lidí (a ano, nejspíš to byla hlavně moje chyba) a já jsem prostě ztratila chuť si tu vylévat srdíčko, když by to viděli právě lidi, na které si tu nepřímo stěžuju. Nicméně... doufám, že uběhla dost dlouhá doba na to, aby mí známí na tuhle stránku zapoměli.

Stalo se toho hodně. Je mi šestnáct. Pravidelně poslouchám k-pop. Mám crush na Asiatovi. Začala jsem cvičit. Skončila jsem a znovu začala s kouřením. Konečně jsem si koupila něco od Johna Greena - a nejsou to Hvězdy nám nepřály. Zachvátila mě strašná touha dopsat Klan, protože je to zkrátka moje baby. V kostce bych se ráda vrátila do blogového světa, ale nejsem si jistá, jak dlouho tohle moje přesvědčení vydrží.

Tak. Nebudu tvrdit, jak moc mě to mrzí, protože mi tyhle dlouhé prázdniny opravdu prospěly, ale zároveň musím přiznat že cítím lítost vůči vám. Ne, že bych si myslela jak strašně důležitá jsem ve vašich životech, ale to, že mě posloucháte a snažíte se mě pochopit pro mě znamená daleko víc než si umíte představit. Protože kdyby jsme se potkali v reálu, je dost možné, že si nesedneme. A vy si nezasloužíte abych takhle pořád utíkala. Takže se budu snažit.