Work song

21. března 2015 v 16:52 | Lia |  Myšlenky
Páni, začít psát další kapitolu Klanu je daleko obtížnější než jsem si myslela. Ale možná to je tím, že můj počítač je ještě zlomyslnější než já. Ale když už se dostávám do fáze, kdy bych snad mohla něco stvořit, vždycky do toho něco přijde. Povětšinou škola, nebo rodiče, nebo náhlá potřeba se vybrečet. Škoda že zásadně nepláču před lidmi, opravdu by bylo fajn, kdybych kolem těch třesoucích se ramen občas měla cizí ruce.

Strašně se těším na léto, i když ho z duše nesnáším. Ale opravdu chci jít ven bez kabátu a šály, která se mi cpe div že ne do krku, a užít si sluníčko. Škola mě postupně ničí, stejně jako můj nevlastní otec. Když tak nad tím přemýšlím, on je vlastně ten důvod, proč jsem začala kouřit. Vždycky, když jsme se pohádali, utekla jsem ven a vyzvedla si svoje cigarety uschované u kamarádky. Neříkám, že mi nikotin a tabák pomáhají, ale když citím jak mě z toho bolí v krku, když jím prochází kouř, připadám si víc naživu.

A když už jsme u toho... dneska jsem se opravdu ošklivě rafla s tím, co si říká můj táta. To, co na těch hádkách nesnáším nejvíc, je kupodivu to, že pořád brečím a nemůžu pak pořádně mluvit. A to, že brečím před někým, komu je to úplně, ale úplně jedno a pokračuje ve svých kecech. To je taky ten důvod, proč jsem mu nikdy neřekla o tom, jak se cítím, když v zámku slyším rachotit klíče. Je to zažitá rutina, kdy se vždycky odněkud vrátil a první co udělal bylo, že mě seřval. Za cokoliv na co si vzpoměl. A proto dneska, nehledě na to, kde jsem, nebo kdo se vrací domů, vždycky když slyším klíče v zámku, ovládne mě čistá panika. Víte, co je to za pocit, když si uvědomíte, že až budete žít se svým přítelem, nikdy nebudete mít radost z toho, že se vrátil domů?

♤♠♣♧

Zatím je tenhle článek naplněný samými negativy, ale já opravdu postrádám nějaké pozitivní zprávy. Jediná možná je, že když jsem se dneska ráno vzbudila, visela mi na Messengeru zpráva od pana Y (z logických důvodů nebudu zveřejňovat pravé jméno) a měli jsme krátkou konverzaci. Nevím, jestli má holku, jestli ji mít chce, nebo jestli si se mnou psal ze slušnosti, ale abych pravdu řekla, moc mě to nezajímá. Já jen vím, že bude strašně divné, až se uvidíme v jídelně. Nejspíš to tak cítím jen já, ale to je mi taky jedno.

Všechno, na co jsem schopná se soustředit je jenom škola, hudba, psaní a cvičení. Oh, zapoměla jsem zmínit, že mám opět podváhu, ale co na tom už záleží. Je mi to fuk, dokud nemám anorexii.

When my time comes around,
lay me gently in the cold, dark earth.

No grave can hold my body down.

Only teenage / hipster posts | via Tumblr

Ale i tak vás miluju,
Lia.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 21. března 2015 v 17:42 | Reagovat

Mrzí mě, že musíš prožívat takové věci, přestože tím ti asi moc nepomůžu...
Tak ať jsi alespoň se svým blogem spokojená ;)

2 Clarissa Clarissa | Web | 22. března 2015 v 19:17 | Reagovat

No, v poslední době jsem na tom dost podobně, takže tě celkem chápu. Chce to už konečně hezké počasí...

3 Lupus Lupus | Web | 23. března 2015 v 17:55 | Reagovat

Jednu dobu jsem zažívala podobné pocity, ale určitě ne v takovém měřítku. Je mi líto, že Ti nemohu nijak pomoci, ale rozhodně máš mou důvěru a podporu.

4 Strangers Strangers | Web | 24. března 2015 v 16:05 | Reagovat

Rády bychom ti sem napsaly něco... povzbudivého, veselého nebo cokoliv co je naladěné na pozitivní vlnu, ale teď jsme tak trochu skleslé i za tebe. Každopádně ti držíme palce! Drž se!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama