Duben 2015

Tak trochu.

27. dubna 2015 v 15:58 | Lia |  Myšlenky
Po trochu delší době se ozývám znovu - tentokrát s menším uměleckým příspěvkem, jestli se tomu tak dá říkat. One shot to není a drabble taky ne. Proto je to zařazené do myšlenek, protože ano, nad takovými morbidnostmi většinou přemýšlím, když nevnímám, co kdo říká. Nebo když poslouchám až moc srdceryvných písniček = čtěte na vlastní nebezpečí.

Feels like Vegas

3. dubna 2015 v 12:14 | Lia |  Myšlenky
Prvně bych chtěla poděkovat za podporu kterou jste mi poskytli v předchozím článku. Ono to tak nevypadá (protože jsem líná odepsat) ale opravdu jste mi pomohli. Celý předešlý týden jsem strávila tím, že jsem si nezávazně pročítala své staré články, rvala si vlasy nad svou melodramatičností, snažila se přesvědčit svou matku o tom, že bílé vlasy opravdu jsou nutností bez které se neobejdu a zároveň se pokoušela našetřit dost peněz na tattoo choker. Bez ohledu na to, že to všechno může vypadat jako zbytečnosti, opravdu jsou to ty maličkosti co mi jsou schopny vytvořit úsměv na tváři.

Čím víc písmenkuju, tím víc si začínám uvědomovat, že tenhle článek bude opět naprostý bullshit bez tématu, u kterého se ovšem vyventiluje můj mozek. Jak už to tak bývá, už nejméně třetím rokem jsem se nacházím v pubertě - období rebelie, porušování zákazů, opovrhování školou a lidmi, kteří se mě snaží zklidnit. Očividně si má rodina tenhle fakt neuvědomuje, jinak by přece moje matka nemohla napochodovat v deset v poledne do pokoje s tím, že mám vstávat. Je víkend. Do budoucna by si mohla zapamatovat že o víkendu chci mít prostor spát až do dvanácti hodin. Potom bych možná mohla zvednout zadek a jít se najíst a osprchovat - a nebo taky ne. Kdo ví. Menstruace kombinovaná se třemi hodinami spánku a nedostatkem kávy... je těžké vyvozovat nějaké závěry.

Abych nezapomněla, s panem Y si pravidelně píšeme... a já nějak přijala ten fakt že je opravdu zadaný a po nekonečných minutách stalkingu jeho facebooku a instagramu jsem přijala dokonce i ten fakt, že jeho holka je hezčí než já a pravděpodobně si ho zaslouží víc (i když je o rok mladší než já, for Christ's sake!) a že bude lepší když já a on zůstaneme jen kamarády. Kteří toho mají společného tolik, až to není možné a kteří poslouchají tu samou hudební skupinu v ten samý okamžik aniž by věděli co poslouchá ten druhý. Je to tolik náhod až se mi to nezdá. Jej, opět mi napsal. Vůbec neví co dělá.

Když tu tak sedím s hrnkem naprosto odporného švestkového čaje a opravdu zvažuju možnost vylití ho do záchoda, přemýšlím nad vším, co chci, potřebuju nebo po čem toužím a nikdy nebudu mít. A zaměřuju se na materiální věci, na ty nemateriální se dneska prostě necítím dost deep.

Myslím na tmavě červený svetr, na který prostě nemám peníze, na pečující kosmetiku, která mě nebude štípat a nutit mě slzet i bez depresí, na to, jak už bych neměla jíst brambůrky a čokoládu a na to, jak už bych mohla omezit své pití Arizona čajů (ale když ono to je tak dobrý...) a jak bych vlastně ušetřila nehoráznou sumu peněz kdybych si neustále nekupovala dobré jídlo a kafe a cigarety. Myslím na to, že moje vlasy už potřebují dobarvit a zastřihnout kadeřnickými nůžkami a na to, že hrát The Sims tolik hodin v kuse nemůže být zdravé a na to, že bych se měla začít učit matematiku nebo opravdu propadnu. Ale navzdory počasí a rozpoložení mých rodičů ve mě pořád zůstává ten nepatrný střípek optimismu kdy doufám, že brzy dopíšu pátou kapitolu Klanu - a to všechno nejspíš jen kvůli včerejšímu telefonátu z budoucí brigády, kdy jsem se dozvěděla že v úterý jedu podepsat papíry a dost možná díky tomu splním polovinu svých materiálních přání a prolezu do druhého ročníku.

.
Yup.