Tak trochu.

27. dubna 2015 v 15:58 | Lia |  Myšlenky
Po trochu delší době se ozývám znovu - tentokrát s menším uměleckým příspěvkem, jestli se tomu tak dá říkat. One shot to není a drabble taky ne. Proto je to zařazené do myšlenek, protože ano, nad takovými morbidnostmi většinou přemýšlím, když nevnímám, co kdo říká. Nebo když poslouchám až moc srdceryvných písniček = čtěte na vlastní nebezpečí.



Ne, takhle to být nemělo. Nikdy… nikdy se to nemělo stát.

Nejhorší na tom bylo, že vždycky, když jsem zavřel oči, nebo se jen bezúčelně díval do zdi, viděl jsem její obličej a v hlavě se mi začal rozléhat její smích. V takových momentech jsem sáhl po dobře známém tvaru krabičky antidepresiv. Potom tu byly chvíle, kdy jsem se po tomhle denním mučení zdrogovat nechtěl, což byl podstatně horší scénář.

Chybí mi, ozývalo se mi v hlavě, když se pokojem rozletěly dřevěné třísky z toho, co kdysi bývala židle. Potřebuju ji, ze zrcadla v koupelně zůstal jen vymlácený rám a střepy na zemi. Jenže tyhle výbuchy byly v porovnání s tím, co následoval, naprosté nic. Vlastně si z něj pamatuju jen to, že nějak souvisel s její zásuvkou v psacím stole. S místem, kde si schovávala naše společné fotky, naše psané vzkazy a svůj deník. Deník.

Deník, ve kterém píše o tom, proč se tak rozhodla.

Chtěla bych zůstat, ale… víš.

I tak tě miluju.

Žádná bolest, kterou jsem v tu chvíli cítil se nemohla vyrovnat tomu pocitu, že přesně věděla, co dělá, že věděla, že si to přečtu. Umírala s tím vědomím.

Proto mi, když jsem stál na zábradlí toho mostu, přišlo dost poetické, že se možná znovu setkáme. Jenže jsem tušil i druhou možnost, a to, že možná zemřu pro nic. Musel jsem se ušklíbnout, protože to bylo daleko pravděpodobnější. Pohled na pozvolna zapadající slunce a šumící vodu hluboko pode mnou mě nijak neutěšil. Když už, tak mě přinutil přát si ten konec ještě víc.

A poslední krok byl až děsivě jednoduchý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 27. dubna 2015 v 18:04 | Reagovat

No, co na to říct... takové veselé myšlenky ti nezávidím... ale je to dobře napsané, to ano. Jen jsi zase docílila toho, že začínám prahnout po dalším Klanu, což bych neměl. Akorát budu moc otravný a ty se na něj vykašleš úplně :D

2 Smokie Smokie | Web | 27. dubna 2015 v 19:09 | Reagovat

[1]: Souhlasím s tebou, je to dost.... depresivní, ale zároveň krásně napsané...

Btw. Sebevražda je zajímavý námět.... I like it.

3 Lupus Lupus | Web | 27. dubna 2015 v 19:54 | Reagovat

Hodně dobré. Výběr tématu se mi moc líbí, je takový přesně podle mého gusta :) (Já vím, mám trochu zvláštní vkus). Nicméně naprosto souhlasím s poslední větou. Ten krok do prázdna je příliš jednoduchý, horší je, když člověk padá a uvědomuje si, že to už nejde vzít zpátky.

4 Lucie Mészárosová Lucie Mészárosová | Web | 1. května 2015 v 7:10 | Reagovat

Krásný blog, chtěla bych tě pozvat nahlédnout na svůj a poprosit o zhodnocení do komentáře pod některý z mých článků. Pěkný den, a s blogem jen tak dál :)

5 Narween Black Narween Black | E-mail | Web | 2. května 2015 v 23:17 | Reagovat

Súhlasím s [1]:, že je to také... temné ale krásne. Pripomína mi to novembrové noci. Neviem prečo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama