Srpen 2015

Nekontrolovatelný útok mozku a pochybností

27. srpna 2015 v 21:19 | Lia |  Myšlenky
Nacházím se v konstantních záchvěvech nerozhodnosti a dočasné nejistoty, zda vůbec mám smysl. Momentálně se rozhoduju, jestli se mám či nemám nazývat blogerkou, když se tu ukážu jednou za dva měsíce, pokud vůbec, což mi přijde nefér i vůči vám. Ale na druhou stranu na tuhle stránku a lidi s ní spojené hodně myslím a mám takové tušení, že kdybych tohle nechala jít, tak mi to tu bude opravdu hodně chybět.

Ohledně mé blogerské krize je nejspíš vše vyjasněné, ale kdyby přeci jen ne, tak se klidně ptejte. Ke Klanu. Vůbec nevím na čem momentálně jsem, protože od posledního příspěvku jsem nenapsala ani čárku a nejspíš to bude tím, že jsem strašně líný člověk a nechce se mi číst předešlé kapitoly, vzhledem k tomu, že si nějak nepamatuji nedávné události. Ale budu se snažit to alespoň dnes večer přečíst a nějak si zorganizovat myšlenky, abych mohla pokračovat. Osobně si myslím, že Klan má ještě dost prostoru k růstu, tak se budu snažit mu ho dopřát.

Tím se dostávám k dalšímu (a poměrně klišoidnímu) tématu. Teď bych doporučila aby všichni pesimisti a realisti přestali číst a raději si našli jiný, více depresivní článek, kterých je tu pro všechny dost, jen se nebojte. Už delší dobu přemýšlím nad tím, že bych se pokusila vydat knihu. Z osobních důvodů nechci uvádět nic detailního ani žádné sliby a podobné kecy. Jen bych se vás ráda zeptala, co si o tom myslíte vy. Jestli na to mám, nemám a tak dále. Opravdu bych uvítala a nejvíce ocenila vaši upřímnou kritiku k mému psaní obecně. Tím nemyslím pravopisné chyby, ale spíš co si myslíte o stylu, čeho jste si všimli a čeho bych se měla vyvarovat a podobně. Nakonec chtěla vyvolat upřímnou prosbu na někoho ochotného dost na to, aby si občas našel čas, a přečetl si, a popřípadě i vypíchnul stylistické chyby v některé z mých kapitol. I když už mám nějakou představu o začátku a atmosféře děje, bude to chtít ještě nějaký čas, než se plně vyvine.

Takže, kdo by byl ochotný do toho se mnou jít? Nabídka není omezena jen na jednoho člověka a kdykoliv s tím můžete skončit (páni Horste, to je neuvěřitelné!).

Xoxo, ma freaaaks.

PS: Nejspíš jsem zmeškala první výročí blogu, ale 24. to byl už rok od vytvoření Klanu. Cítím se strašně staře.

Čtyřikrát, když jsem záchvat nedostala, a popáté, když ano.

5. srpna 2015 v 14:19 | Lia |  Myšlenky
So.

Long time no see huh.

Kéž by to alespoň bylo něco nového.

Dnes se vracím s naprosto random článkem, který vlastně shrnuje mou reakci na včerejší hádku mých rodičů. Pro pořádek a případné nejasnosti - mluvím sama za sebe, nevyjadřuju teď názory ostatních.

Já absolutně nechápu, proč se lidi hádají. Nebo přesněji, proč mezi nimi ty hádky vznikají. Ano, každý máme jinou povahu a není možné, aby jsme měli všichni stejný přístup a pohled na věc. Ale z vlastní zkušenosti můžu říct, že pokud se nejedná o nějaké nedorozumění nebo závažný problém (podvádění, násilí etc.) tak není nutné se hádat. S čistým svědomím můžu říct, že za celých těch šestnáct let, co jsem na světě, jsem se (s kamarády) pohádala maximálně šestkrát.

Víte, sledovat dospělé, mezi kterými pomalu vzniká hádka, je jako sledovat děti na hřišti. Rýpou do sebe, shazují vinu jeden na druhého, křičí, brečí, jsou přehnaně afektovaní, hystericky rozhazují rukama (popřípadě rámečkem, hrnkem, cukřenkou či _____ - přidej předmět vlastního výběru) a nakonec se buď uraženě zavřou do jiného pokoje nebo odejdou úplně. A nebo se taky pozabíjí.

Ale nejlepší hádky jsou ty, kdy už rodič neví kudy kam, a tak se do 'rozhovoru' snaží zapojit i potomka - opravdu, tenhle typ mám nejraději. Ačkoliv se mi občas chce jim vysmát a poslat je ať si jdou řešit problémy na jiná - ehm - místa, tak logicky nemůžu, protože kdybych to udělala, tak za dveřmi bytu nakonec nejspíš skončím já.

Takže všechno řeším mlčením.

Ale k jádru původního účelu tohoto článku. Proč se lidi vlastně hádají?
Ano, když do mě někdo rýpe, může mě to vytočit a nikdo se mi nemůže divit, ale proč mají někteří jedinci tendence přiklánět se k syndromu tornáda (rozuměj: všechno co se jim dostane pod ruku skončí rozbité nebo alespoň poškozené, všichni a všechno je špatně, nikdo jim nerozumí, oni jsou vlastně tou obětí...), to za boha nepochopím. Na jednu stranu argumentují jak je opačná hádající se strana špatná a vlastně naprosto vypatlaná a bez mozku, a na druhou stranu potom vezmou hrneček (či ______) a hodí to po oné osobě co si jim dovolila odporovat. V takových situacích mými základy otřásá stín cholerického záchvatu, ale nakonec ho má flegmatická stránka potlačí a já si uvědomím, že The Smiths mi můžou sdělit daleko zajímavější věci.

Ale teď vážně. Vždyť si stačí jen normálně promluvit. Popřípadě problémy vyřešit v klidu, s normálními osloveními a hlasitostí za kterou vám sousedi nebudou tlouct na dveře. Pokud má někdo z dvojice psychické problémy, tak nemůže kopat kolem sebe, jen si to přiznat a vyhledat pomoc. Simple as that.

Ano, částečně teď mluvím ovlivněná včerejšími událostmi, při kterých se mi udělalo fyzicky tak špatně, že i ten bublající cholerický záchvat se umírnil sám od sebe. Nejspíš jsem nakonec asi divná já, když OPRAVDU nedokážu pochopit, proč se někdo hádá pravidelně kvůli těm samým věcem a i navzdory dospělosti si není schopen sednout si, a nějak je vyřešit.

I'm done, kids. See ya soon.